úterý 6. ledna 2015

Hvězdy nám nepřály, Aljašku jsme nenašli


   Anebo ano? Jak se to vezme. 
   Pro začátek jsem si tyto knihy vybrala proto, že se obě relativně nedávno staly světovými best-sellery a jejich autor John Green jedním z nejprodávanějších, nejúspěšnějších a zároveň nejdiskutovanějších spisovatelů dnešní doby. 
   Když se o Greenovi a jeho knihách začalo začátkem loňského roku mluvit, celý ten rozruch jsem sledovala z povzdálí a čekala, jestli ho lidé budou rozebírat i po půl roce, až opadne takový ten počáteční "boom". K mému překvapení o něm mluvili v superlativech i nadále, a tak jsem se v říjnu vydala do knihkupectví a odnesla si jak Hvězdy nám nepřály, tak Hledání Aljašky a vyhradila si na ně podzim. Což ve finále nebylo nutné, protože jsem je obě přečetla během čtrnácti dnů.
   Greenovy knihy jsou neuvěřitelně čtivé, přitom ale inteligentní a osobité. Ačkoliv by to mnozí u tak mladého autora neočekávali, jeho příběhy mají hluboký filosofický podtext. Zvlášť jsem ho nacházela v Hledání Aljašky. Ale k tomu se dostanu. Nejprve bych ráda rozebrala nedávno zfilmovaný titul Hvězdy nám nepřály.

   Hvězdy nám nepřály (The Fault In Our Stars)
   Musím se přiznat, že jsem nejprve viděla film a až poté četla knihu. Čehož teď lituji, protože jsem sama sebe ochudila o hodně - raději bych příběh postupně a pomalu odhalovala čtením, než ho během dvou hodin dostala naservírovaný na stříbrném podnosu (tím netvrdím, že se mi film nelíbil, ale jak už to tak bývá... kniha je lepší.)
    Nicméně to mě ale od čtení Hvězd  neodradilo, Když už se vám totiž nějaký příběh zalíbí, je dobré znát i jeho zákulisí, což film nikdy nezpracuje tak brilantně jako literární dílo: do dvou hodin, což je ještě přežitek, filmová stopáž totiž ve valné většině případů čítá kolem hodiny a půl, nenacpete všechny myšlenky hlavního hrdiny a pěti vedlejších postav. Do knihy se vejdou s přehledem, a to aniž by utlačovaly samotný děj.
    A tak jsem si knihu přečetla, abych líp poznala jakým člověkem byla Hazel Grace Lancesterová a kým byl Augustus Waters. Během čtení jsem se smála, brečela (hodně), občas i žasla nad některými citáty z dílny Johna Greena i mimo ni. Vám, kteří jste knihu četli nebo viděli film, určitě bude známá Gusova metafora s cigaretou - "Strčíš si zabijáka do pusy, ale nikdy mu nedovolíš zabíjet." - moc dobrý nápad. Nebo výrok, že svět není továrna na splněná přání. A co mě chytilo za srdce úplně nejvíc byl citát: "Bolest se dožaduje procítění."
   Ovšem, věční optimisté nad tím budou v urputné snaze nikdy necítít smutek mávat rukou a tvrdit, že bolest se ničeho takového nedožaduje. Ale upřímně, je osvobozující dát trápení, ať už je jakéhokoliv původu, průchod. Nikdo v sobě nechce bolest tutlat navěky. Je lepší ji procítit, v tom okamžiku, kdy je aktuální, aby poté mohla zase odejít a nezanechat po sobě jizvy. A přesně v tomto duchu je kniha napsána: je upřímná, dává průchod emocím a čtenáře strhne do jejich víru ve všech směrech, jakými je to možné.

   Varování: Pokračování textu obsahuje rozuzlení díla. Pokud jste knihu ještě nečetli a máte to v plánu, nepokračujte ve čtení.

   Hledání Aljašky (Looking for Alaska)
   S jejím čtením jsem skončila bezmála před dvěma měsíci a pořád na ni musím myslet. Možná proto, že mi nepřipadala až tak ukončená jako Hvězdy nám nepřály. Až do posledního písmene, a možná i po něm, jsem doufala, že se Aljaška nějakým zázračným způsobem objeví zpět v Culver Creeku, dají se s hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem románu Milesem Halterem dohromady a nastane happy end. Ale v takových okamžicích nejspíš zapomínám, že je to kniha od Johna Greena, který razí zásadu, aspoň mi to tak připadá, že není důležitý šťastný konec, ale příběh. Samozřejmě že Aljaška je nadobro pryč, stejně jako Augustus ve Hvězdách. Děje Greenových knih totiž podléhají realitě, narozdíl od nejrůznějších amerických sitcomů, které s takovou oblibou sleduju a kde postavy osmkrát ožijí, než opravdu zemřou.
   Možná jsem si Aljaščinu smrt nechtěla připustit z důvodu, že jsem si její postavu zamilovala. Sice se na první pohled jeví jako šílená, ale já v ní spatřuju něco víc: je chytrá, má zvláštní přístup k životu a nějaké její názory dalece přesahují hranice myšlenkových pochodů běžných sedmnáctiletých dívek.
   A ten hluboký filosofický podtext, který v knize vidím? No, mám dojem, že celé to hledání Aljašky je vlastně metafora pro život. Miles se, ačkoliv ji hluboce miluje, snaží v Aljašce najít sám sebe a odpovědi na otázky o životě, které mu pokládala a které nestačila zodpovědět. Prostřednictvím jí samé hledá cestu z labyrintu, a to že Aljaška už mu nemůže pomoct ji najít, je na celé koncepci příběhu neuvěřitelně srdcervoucí faktor.
   Aljaška rozhodně patří k těm knihám, o kterých musíte uvažovat, jinak je nepochopíte. A možná ani pak je nepochopíte. Ale to, že John Green nastiňuje na první pohled banální příběh s lehkou zápletkou a během čtení nechává čtenáře pomalu se zamotávat do sítí jeho skutečné, mnohem hlubší podstaty, svědčí o autorově nebetyčném nadání psát knihy. Velmi dobré knihy.

1 komentář: