pátek 6. března 2015

Stav zamilovanosti - stav šílenství

    Vím, Valentýna už máme letos za sebou. Přesto si ale dovolím zveřejnit krátký fejeton na téma lásky a zamilovanosti a toho, jak se v souvislosti s nimi stáváme regulérními blázny. Na dobu omezenou. Pokud ji přežijeme.



Co je zamilovanost? A co opravdová láska, jež přenáší hory a oceány? Mnozí rozdíl mezi těmito dvěma termíny neumí stanovit v domnění, že žádný není. Ovšem pravda je jiná. Rozdíl mezi nimi je, milí drazí, opravdu značný. 
Ačkoliv opravdovou lásku jako vytrženou ze Stmívání Stephanie Meyerové popsat z vlastních zkušeností nedokážu, říct, jak vypadá takové to klasické poblouznění typické především pro období puberty, dovedu dokonale.
Je to stav nejenom mysli, ale i těla, kdy se nedokážete soustředit na nic pořádného, úplně opomíjíte blížící se uzávěrky seminárních prací nebo testy a raději svou pozornost upíráte k facebookovému profilu vašeho nejnovějšího objevu a můžete se potrhat smíchy nad duchaplností jeho/jejích statusů, zíráte na fotku z posledního víkendu a uznale chválíte, jak ten tmavomodrý svetr krásně ladí k očím objektu vaší lásky.
Ani se nenadějete, jsou tři ráno, z podstatných věcí nemáte splněno vůbec nic a zkoušející vám píše pětku za látku, kterou jste měli včera odpoledne poctivě rozloženou na stole hned vedle počítače a o níž jste se za odpoledne okem zavadili asi celkem třikrát, protože, no, jste měli důležitější věci na práci.
Aby to ale nevypadalo, že zamilovaní lidé jsou líní budižkničemové, musím podotknout, že člověk ochromený horoucí láskou se vážně snaží něco dělat, což mnohdy vydá natolik úsilí, že si to ani nezamilovaný realista s myšlenkami čistějšími, než lesní studánka, neumí představit.
Ono totiž, když vám dutinu lebeční namísto mozku vyplňují miniaturní amorci plující na růžových obláčcích, není snadné dělat cokoliv, jak už jsem na předchozích řádcích lehce nastínila. Vaše mysl, nebo aspoň to, co z ní zbylo, má vážně problém utřídit myšlenky, které se netýkají vašeho Romea/Julie, takže i takové prosté česání může být oříšek.
Abych byla konkrétní, moje až po uši zamilovaná kamarádka se jednou v podobném stavu, čili s myšlenkami daleko za hranicemi reálného světa, česala. Jednoduchý úkon, že? Obyčejným lidem zabere sotva dvě minuty. Nejenom, že její dvě minuty se protáhly na dvě hodiny, ale místo aby poté vytáhla z hřebenu vypadané vlasy a vyhodila je z okna, jak to má ve zvyku, vyhodila hřeben, jak to obvykle ve zvyku nemívá a vlasy vrátila na poličku.
Snad podtrhnu vážnost situace, když řeknu, že jí to ani po dalších několika hodinách nepřišlo zvláštní – zjistila to, až když se chtěla znovu učesat a místo hřebenu sáhla po vlasech, načež vybíhala v županu na ulici sbírat hřeben, lehce v údivu, že už dávno nemá nového majitele. Ale to bych zabíhala do jiných končin.
Ovšem není to jenom hřeben a vlasy, obdobu takových sebezapomnění můžeme spatřovat i v jiných podobách – kelímek od jogurtu v koši na prádlo, telefon v lednici, hlasité prozpěvování All By Myself od Céline Dion ve chvílích deprese a beznaděje, jež k zamilovanosti neodmyslitelně patří, ovšem interpretované na zastávce plné lidí.
Když se tyto drobné strasti láskou opilého člověka sečtou, vyjde nám zcela zjevný a patrný výsledek, a sice že být zamilovaný je vážně k vzteku. Ještě víc, když je to zamilování neopětované. Děláte ze sebe v jednom kuse blbce, který ke všemu vypadá, že předevčírem utekl z Bohnic, neuděláte kus práce a ještě jste sami jako kůl v plotě. Trochu jiné to je, když je někdo zamilovaný i do vás – pak totiž máte naději, že se tohle období čirého šílenství jednou změní v opravdovou lásku, která už je trochu snesitelnější, i když také nese svá úskalí.
To se ale stane jen pokud budete mít štěstí a ze samé nepozornosti vás nebo vaši drahou polovičku dřív nepřejede autobus. 

Žádné komentáře:

Okomentovat