neděle 28. června 2015

Kateřina Tučková: Perla v českém rybníčku


       Přiznám se, že české autory moc nečtu. Jsem, a vždycky jsem byla, zatížená spíše na literaturu západu, a to především britskou a americkou. Ať už jde o klasiku či moderní tvorbu.
       Samozřejmě že některé knihy ryze českého původu v knihovně mám, ovšem těm z ciziny v počtu nemohou konkurovat.
       Proto jsem se sama sobě až divila, když jsem zhruba před rokem v knihkupectví pendlovala kolem regálu s bestsellery, a zálibně si prohlížela přebal románu Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Myslím, že to bylo z větší části zásluhou naší profesorky literatury, která o knize (a o díle Kateřiny Tučkové celkově) mluvila s takovým nadšením, že na mě přenesla zvědavost a touhu po zjištění, co je na té Tučkové tak úžasného. Přestože jsem byla v pokušení, knihu jsem si hned nekoupila a řekla si, že si to nechám projít hlavou a případně se pro ni vrátím. Jenže mě při mém listování románem zastihly moje kamarádky a knížku mi nadělily zhruba o týden později k narozeninám, a rozhodly za mě, že si Žítkovské bohyně přečtu. A tak jsem četla.
        Ze začátku jsem byla trochu zklamaná, nějak jsem se do příběhu nemohla "zakousnout". Navíc se mi příčila syrovost, s jakou autorka příběh podává, ale to bylo možná tím, že jsem vyrostla na Sparksovi a jeho malebných popisech přírody, mazlení se s jazykem a šťastných koncích (aspoň v rámci možností).
       Zhruba v polovině mě ale příběh chytil tak, že jsem se nemohla odtrhnout a musela jsem číst dál. Snad víc, než samotnou hrdinku Doru Idesovou, mě zajímaly osudy bohyň a s dychtivostí jsem obracela stránku po stránce, abych se už konečně dopátrala všech nitek, které autorka chytře propletla celým příběhem, aby čtenáře udržela v napětí po celou dobu četby.
       Nakonec jsem si zvykla i na autorčin jazyk, a stejně tak, jak mi byl ze začátku protivný, jsem si ho na konci zamilovala. Nesnaží se nikomu zalíbit přehnanou obrazností, příliš frekventovaným využíváním metafor, metonymií a dalších pojmenování, píše jen to, co je nutné pro příběh jako takový, což ovšem neznamená, že by kniha byla "chudá" a "nezajímavá". Naopak. Je to jedna z nejpoutavějších knih, které se mi dostaly do rukou.
       Navíc je obdivuhodné, kolik úsilí musela k napsání příběhu, jakým jsou Žítkovské bohyně, vyvinout. Kolik informací musela nasbírat a poskládat je do ucelených celků (i když je samozřejmé, že některé části knihy jsou pouhou fikcí). Sama autorka v jednom rozhovoru uvedla, že 90% její práce je soustřeďování potřebného materiálu a jen zbylých deset procent tvoří samotné psaní. Takový román je pak schopná napsat za několik týdnů, přestože celková práce na něm trvá déle než rok. Tomu se říká být spisovatelem na plný úvazek.


       Po dočtení Bohyň jsem se vrhla na další autorčin román - Vyhnání Gerty Schnirch. I u této knihy mi trvalo, než jsem se do ní zamilovala, ale povedlo se. Zrovna jako u té první. Příběh byl tak silný, že jsem si jistá, že mi v paměti zůstane vyrytý ještě po dlouhá léta. Byl hodně smutný - o to víc, když člověk ví, že se něco takového skutečně dělo - ale zato báječně napsaný. S citem, a přitom tak realisticky. Kniha mi přiblížila odkaz doby, ukázala mi ho v jiném rozměru, než v jakém ho prezentují učebnice dějepisu. V lidském. I za to jsem autorce, kromě krásného literárního zážitku, vděčná.


      Knihy Kateřiny Tučkové bych určitě doporučila všem. Nehledě na to, jestli vyznáváte Terryho Pratchetta, Jane Austenovou nebo Helen Fieldingovou. Romány Kateřiny Tučkové jsou literární nutnost. A zaručuji, že po přečtení se rozhodně zapíšou na váš seznam nejlepších knih, co jste v životě přečetli. Pokud nějaký máte. Já ho mám. A kdyby na něm jméno této mladé autorky nebylo, přišel by tím o učiněný poklad, perlu novodobé české literatury.

Žádné komentáře:

Okomentovat