úterý 7. července 2015

Knihy vs. realita - jedna nula

     Nedávno jsem se bavila s jedním kamarádem, řešili jsme život, nesmrtelnost chrousta a tak dále, a on najednou zničehonic pronesl, jak se během léta hrozně nudí. Tolik volného času a kde nic, tu nic. Když kamarádi nemají čas, aby se šlo "na jedno" nebo někam k vodě, není co dělat. 
     "A co kdyby sis zkusil třeba něco přečíst?" navrhla jsem, a už se mi hlavou začaly míhat příběhy všech úžasných knih, které jsem měla za svůj krátký život tu čest přečíst, a které mu hned doporučím, jakmile na můj brilantní nápad kývne.
     Místo toho ovšem nakrčil čelo a zeptal se: "A to jako co?"
    "Já ti nevím... knížku?"
     Zasmál se. "Jasně, dobrej vtip. To radši budu čumět doblba." 
              Možná mě kamarádova reakce měla překvapit, ale nepřekvapila. Hodně lidí to tak dělá. Radši čumí doblba, než aby si sedli do křesla, pod strom, nebo kamkoliv jinam, a začetli se do nějaké krásné knížky. Nebo hůř, zírají celé dny do počítačů, čtou a řeší nesmysly, místo aby sáhli po staré dobré knize a dělali tak pro sebe něco, co má význam.
              Každá přečtená stránka skutečné knihy nás nějakým způsobem obohacuje, ať už jde o jakýkoliv žánr. Je jedno, co si vybereme. Důležité je, že u toho zapojujeme mozek, představivost, dozvídáme se nové věci, díky kterým pak můžeme s druhými lidmi vést konverzaci o mnohém, aniž bychom působili jako hlupáci, co nemají přehled o ničem. Protože díky častému čumění doblba se vám pak taky může lehce stát, že pro změnu ostatní lidi budou ve styku s vámi čumět na blba. Ale to bych odbíhala někam úplně jinam.
              Četba knih je k zahnání nudy ten nejlepší prostředek. Po chvíli čtení totiž minuty, které předtím, než jste otevřeli knihu, ubíhaly jako hodiny, poletí kupředu jako nanosekundy, a než se nadějete, bude jedna ráno. Nejednou se mi to přihodilo.
              Když čtete, zamykáte svou mysl do paralelního světa, v němž je všechno jinak. Západy slunce jsou romantičtejší, hvězdy svítí zářivěji a oceán je nekonečný. Taky čas tam plyne jinak. Někdy letí jako blesk, jindy se zastaví, jako by vás chtěl nechat vychutnat si tu krásu, všechno prožít naplno a dával vám tím nasrozuměnou, že za chvíli budete z onoho úžasného světa neomezených možností vykázáni zpět do reality. Ale samozřejmě se můžete kdykoliv vrátit. Stačí otevřít knihu.
              Literatura mi hodně pomáhá nejen ve chvílích, kdy mám pocit, že svůj život plýtvám děláním samých neproduktivních věcí, ale i tehdy, když mám nějaké skutečné trápení. To pak většinou sahám po knihách, které už jsem někdy četla, a o nichž vím, že v nich hlavní hrdina/hrdinka prožívá něco podobného, co já. Člověk se potřebuje s někým ztotožnit, v něčem se zhlédnout, aby měl pocit, že v tom není sám. Což je zároveň odpověď na věčné otázky mých kamarádů: "Proč si ty knihy kupuješ, když si je můžeš prostě půjčit?" Přesně pro tohle. Chci mít po ruce magický lék, který pro mě knihy představují. Samozřejmě, že si knihy i půjčuju, ale ty, co mě opravdu zaujmou, si prostě koupím, protože chci, aby mi dělaly společnost pořád, abych je kdykoliv mohla otevřít, a skočit do nich šipku z mostu reality (nechci se zabít, je to jen metafora).


              Knihy odkrývají dosud nepoznané i to, co už jsme poznali, v docela jiném světle. Ukazují nám něco zdánlivě nereálného, ovšem ať je kniha lehce pozměněným životopisem, nebo příběhem smyšleným od prologu k epilogu, vždycky do ní dá autor něco sám ze sebe. Něco z reality, které i on musel čelit v tom skutečném světě.
             Tohle konstatování by mohlo některým zkazit náladu a dokonce podvrtat smysl celého tohohle článku. Ale tady je pointa: pokud jsou knihy perfektním protipólem, barevnou protiváhou černobílé reality, a pokud ten nádherný barevný svět obsahuje něco černobílého, pak logicky náš mnohdy unylý svět září úlomky barevného světla těch snových světů, kterými se touláme po večerech za svitu stolní lampičky.
              A víte, kde přesně všechny ty barvy jsou (kromě řádek knih)? V našich myslích. V myslích, které utváří literatura, a nejen ta, ale veškeré umění jako takové. To, jaké knihy čteme, jakou hudbu posloucháme, to všechno udává, kým jsme. A pokud něco z toho vypouštíme, pokud to považujeme za nedůležité, krademe si ze života barevné aspekty vlastního bytí.
              Není to přece jen škoda? Jen se zkuste začíst a uvidíte, že všechno bude lepší. Vaše vnímání světa. Přemýšlení o něm. Jednání s druhými lidmi. A hlavně... VY.

2 komentáře:

  1. Kouká, že ta typická vášeń pro psaní u tebe nevyprchala :)) To je super, opravdu ti to jde a jednou s tím uděláš díru do světa :). Já knížky zbožňuju a nedám bez nich ani ránu. Pro mě je to nejlepší motivace a investice zároveň. S Honzou si je kupujeme neustále dokola a neznáme meze, jednou máme v plánu si pořídit knihovnu přes celou stěnu jednoho pokoje :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, píšu pořád. :) Nějak jsem od toho od základky pořád neupustila, a když budu mít štěstí, tak mě snad život nedonutí někdy přestat. :) Knihovna přes celou stěnu je samozřejmě taky můj sen (který knihomol by o tom nesnil, že jo) :D. Taky jsem koukala, že ses k blogu vrátila, ty recepty jsou super. :) Chystám se zkusit ten chřestový krém, nalákala jsi mě :) Jinak děkuji za kompliment :)

    OdpovědětVymazat