neděle 26. července 2015

MUST READ knihy z povinné literatury

      S nelibostí přiznávám, že čtení povinné literatury jsem se vyhýbala jako čert kříži prakticky celé studium na střední škole. Nebylo to snad tím, že by mě knihy, o kterých jsme si v hodinách literatury povídali, nezaujaly, naopak. Oddaně jsem naslouchala výkladu a přes padesát knih si napsala na seznam těch, které si jednou musím přečíst. Ale až nebudu muset. 
      Tímhle postojem jsem si sice vydobyla jakousi literární svobodu, když jsem celé ty roky četla, co jsem si zrovna umanula, a nebylo nikde napsané, že bych to přečíst měla nebo dokonce musela, ale taky jsem si málem uhnala infarkt, když jsem ve zběsilé snaze dohnat, co jsem úmyslně zameškávala, v posledních třech měsících před zkouškou přečetla sedmnáct z dvaceti knih, které jsem měla na seznamu knih k maturitě (proto všem budoucím maturantům radím, čtěte včas - stejně si ty knížky jednou ze zvědavosti přečtete, takže je jedno, jestli to uděláte teď nebo ve třiceti).
       Některé knížky mě samozřejmě nebavily vůbec, pár z nich mě nechávalo lhostejnou a jiné mě doslova nadchly. Tady jsou. 


1. FRANCIS S. FITZGERALD - THE GREAT GATSBY/ VELKÝ GATSBY
Tohle je jedna z knih, které naše škola bohužel na seznamu, ze kterého studenti mohli vybírat díla k maturitě, neměla. Stejně jako několik dalších děl, které uvedu. 
Velký Gatsby nabyl na největší popularitě ve chvíli, kdy na stříbrná plátna vtrhla jeho filmová verze s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, která se mi osobně (a klidně po mě začněte házet rajčaty) až tak nelíbila. Kostýmy byly úžasné, hudba od Lany Del Rey a Fergie okouzlující, herci krásní, ale po Luhrmannově Mouling Rouge (režisér obou filmů), to celé působilo jako taková malá forbína, ačkoliv spatřila světlo světa o třináct let později. 
Příběh v knižní podobě ovšem dalece přesahuje možnosti filmu, jako vždycky. Na knize se mi nejvíc líbila myšlenka, že bohatství, ač se během života může zdát jako to nejdůležitější, po něm neznamená nic. A že rozhodně není ničím, pokud vám schází láska, ta, o kterou celý život usilujete, a která vám neustále proniká mezi prsty, nehledě na to, kolik peněz máte. 
Hodně mě dojala závěrečná scéna, a snad úplně nejvíce poslední slova knihy, která perfektně vystihují celou její podstatu a podstatu celého života: "Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí - zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže... A jednoho nádherného rána - 
Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti."


2. ALBERT CAMUS - THE STRANGER/ CIZINEC
Jak já jsem se do téhle knihy zamilovala. A do Camuse. Musím říct, že mě uchvátil nejen jako spisovatel, ale i jako filozof (což je v podstatě jedno a totéž). On, i Jean-Paul Sartre, mi byli jako představitelé existencionalismu nejblíže (mám tenhle směr ráda, protože se zabývá podstatou lidského života, člověkem v mezních životních situacích. A taky protože existencionalisté jsou tak bohémští... a ryze umělečtí). Myšlenky, které se v díle nachází, jsou do jisté míry inspirující i odstrašující zároveň, díky nim si uvědomíte vlastní bytí, a zároveň se vyděsíte nad pochybnostmi, že pozbývá účelu či smyslu. Pokud je ale budete vyhlížet a očekávat, že jsou napsané přímo, tak vás knížka unudí k smrti a nejspíš se jejího pravého účinku na lidskou duši nikdy nedočkáte. Což by byla škoda. Přemýšlejte. A zkuste to stejně, jako to dělal Camus, když knihu psal. Pak vás ohromí. 


3. KVĚTA LEGÁTOVÁ - JOZOVA HANULE
Kratičkou knihu jsem přečetla během jednoho večera. Na konci si pobrečela. Podívala se na film (s Aňou Geislerovou v hlavní roli, proto je na fotce). Brečela znova. A rozhodla se, že je to to nejlepší z české literatury, co jsem si přečetla (hned vedle Tučkové). Okamžitě jsem pak přepsala poslední tři věty knihy do deníku jako něco, co si prostě musím zapamatovat, stejně jako jsem to udělala s posledním odstavcem z Gatsbyho (ano, moc ráda z knih opisuju věty, nebo i celé pasáže - jednou jsem dokonce přepsala půlku kapitoly - když mě skutečně nadchnou. Chci si je tak vrýt do paměti v co nejživější podobě). Víte jak zní?
"Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku. Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlídá zbytečné hroby."
I kdybyste příběh neznali, musí vám to zlomit srdce nastokrát. 


4. WALT WHITMAN - LEAVES OF GRASS/ STÉBLA TRÁVY
Poezii moc neholduju. Ale Whitmana mám ráda. Ačkoliv o něm jsem se nedozvěděla z hodin literatury, ale ze stránek novely mého oblíbeného autora Nicholase Sparkse, Zápisníku jedné lásky. Hlavní hrdina, Noah, četl Stébla trávy skoro každý večer, a tak jsem si ze zvědavosti na internetu našla pár básní v anglickém originálu, a pak i v různých překladech od velikánů české literatury, jako je například Jaroslav Vrhlický. Netrvalo dlouho, a zhltla jsem celou sbírku. Líbilo se mi, jak Whitman dokázal propojit kontrasty jako je materiální svět a příroda, lidské tělo a duše, a to, že každé slovo, byť i nejobyčejnější, něco znamenalo. A co bylo nejhezčí, celé to napsal volným veršem, takže mi básně, které se mi občas čtou těžce, připomínaly prózu, kterou mám nejraději. 
Nejvíc jsem si zamilovala báseň, kterou jsem si přečetla jako úplně první. Zpěv radostí

"...Radostné toulání přes pole a stráně! Stébla a květy nejobyčejnějšího plevele, vlhké, svěží ticho lesa. Nádherná vůně půdy za svítání a celé odpoledne..."



5. VLADIMIR NABOKOV - LOLITA
"Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše..." Pokud neznáte celý příběh, znáte aspoň tato úvodní slova, která samotná napovídají, že je tato kniha výjimečným dílem. Ale že byste neznali Lolitu, to si ani nenalhávám. Minimálně jste totiž viděli film s Jeremy Ironsem v hlavní roli (který je mimochodem vynikající). Ale i když jste ho viděli, stejně si knihu přečtete. Já to udělala, navzdory tomu, že jsem nejdřív viděla film, a že jsem knihu vůbec číst nemusela (na seznam povinné četby se na naší škole jako zástupce postmoderny místo Nabokova dostal Umberto Eco a jeho Jméno růže). A nelituju ani v nejmenším, přečetla bych ji zas a znova.


6. GEORGE ORWELL - 1984
Válka je mír.
Svoboda je otroctví.
Nevědomost je síla.
Orwellův antiutopický román ve mně zanechal hluboké dojmy. Byť ne úplně pozitivní (na knize není totiž ani za nehet nic veselého). Hnul se mnou. A uvědomění, že označení "antiutopie" je na místě, se mnou po otočení poslední stránky pohnulo ještě víc. 
Když jsem si o 1984 povídala s mou kamarádkou a šéfredaktorkou portálu Pardubice podle vás Šarlotou, zeptala se mě, co si myslím o závěru díla. Nejdřív jsem nevěděla, jak na to odpovědět. Upřímně jsem někde ve skrytu duše Winstonovi věřila, chtěla jsem, aby dokázal porazit Velkého Bratra, i když to doufání bylo samozřejmě naivní. Bylo to nemožné. Orwell nasytil své dílo tíhou reality, která měla svět teprve potkat. A tak jsem musela souhlasit s názorem Šarlot, která řekla: "Podle mě je to geniální. Ten závěr tě úplně položí, vykolejí. Přesvědčí tě o tom, jak moc dobrá ta knížka je. Líp to napsat nešlo." 


7. LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ - ANNA KARENINA
Mám ruskou literaturu ráda. Ne všechnu, samozřejmě, dost autorů zakopalo svůj talent, protože museli psát díla poplatná režimu, době. Ale autoři jako je Tolstoj, s díly jako je Anna Karenina, mezi ně tak docela nepatří. O existenci téhle osmisetstránkové bichle jsem věděla už od malička, ležela v naší knihovně hned mezi Zločinem a trestem Fjodora Michailoviče Dostojevského a Višňovým sadem Antona Pavloviče Čechova. Číst jsem si ji ale netroufala: až do doby, kdy vešel do kin stejnojmenný snímek s Keirou Knightley v hlavní roli (zbožňuju Keiru Knightley). Když jsem ho zhlédla, jala jsem se přelouskat i celou knižní předlohu. Pravda, některé pasáže byly zdlouhavé a nebavily mě, celkově jsem ale byla z knihy nadšená. Možná taky proto, že je to můj literární Everest. Tlustší kniha se mi totiž do ruky už asi jen tak nedostane. 


8. GEORGE BERNARD SHAW - PYGMALION
Klasika, rychlovka, co je přečtená raz dva, na kterou spoléhá každý student, co si chce přečíst aspoň něco, "aby se neřeklo". Je pravda, že tahle divadelní hra, vrchol Shawovy divadelní moudrosti, pro mě byla otázkou hodin. Ale jak mi bylo líto, že není delší! Po přečtení prvních dvou stran jsem zapomněla, že jde o povinnou četbu a užívala si geniálně napsanou hru prolnutou živými komediálními prvky i poněkud trpkou romantikou. 
Neméně úžasná je i muzikálově laděná filmová verze s Audrey Hepburn - My Fair Lady. 


9. ÉMILE ZOLA - THE KILL/ ZABIJÁK
Chcete-li poznat skutečnou tvář naturalismu, nepřikrášlenou a syrovou, takovou, jaká by měla být, přečtěte si Zolu. Mě jeho Zabiják deprimoval tak, že jsem jej ještě tu hodinu, co jsem dočetla, odvezla zpátky do knihovny, abych už nemusela být v jeho blízkosti. To ale není kritika, právě naopak. Poprvé mi z literatury bylo takhle úzko, což jen potvrzuje, jak dobře je kniha napsaná. 
Autor se nesnažil nic přikrášlovat, prostě to napsal tak, jak by se to stalo ve skutečnosti - žádné šťastné konce, ale pořádná tragédie. Ta je ale v realitě daleko pravděpodobnější, než idea Coupeauova vyléčení z alkoholismu, proměna Nany v ctnostnou slečnu a zlepšení Gervaisiny finanční situace. Možná že kdyby to takhle dopadlo, na konci bych se usmívala, neměla bych žaludeční problémy psychosomatického rázu ani chuť knihu sežehnout v plamenech, ale rozhodně bych o ní pak nemohla prohlásit, že je to kvalitní literatura. Ale díky tomu, že Zola zůstal Zolou, oddaný naturalismu v plné míře, to můžu říct z plných plic, stejně jako on prohlašoval, že být umělcem znamená "hlasitě žít."

Žádné komentáře:

Okomentovat