úterý 14. července 2015

Timing is everything, placing is more

     Sedím pod starým dubem na lavičce, která je možná ještě starší než je onen dub, a s perem v ruce se rozhlížím po své milované louce. Věnovala jsem tomuhle místu tisíce slov, a přesto to není dost, aby stačily k vyjádření toho, jak hluboko v půdě, na níž právě spočívají má bosá chodidla, je zakořeněná má láska.
      A vděčnost. Vždyť díky tobě, má milá louko, jsem napsala mnoho příspěvků do soutěží, které mi vyhrály první místa, díky tobě jsem odmaturovala (ano, právě tady bylo - ačkoliv dost zkreslené - dějiště mé poslední středoškolské slohové práce) a hlavně - díky tobě jsem psala, když jsem na to neměla sílu, byla jsem naštvaná a měla pocit, že nic z toho, co dělám, nemá, a nikdy nemělo smysl. TY jsi mi vždycky dodala sílu. Odvahu. INSPIRACI. 

           
           Vím, že to může působit směšně. Cítit něco tak skutečného k místu, které je pro jiné jen rozhlehlou travnatou plochou se stromy, které občas stojí ve shluku jako nerozluční přátelé, jindy jsou náhodně rozestavěné jako šachové figurky v nedohrané hře. 
           Možná je to událostmi, které se na této louce odehrávaly v průběhu mého života, možná je to nějaké tajemné kouzlo, které mě ke každému čtverečnímu metru téhle nekonečné zeleně poutá, ale louka je mi nevyčerpatelnou studnou inspirace, místem, kam můžu situovat takřka každý příběh a vědět, že bude stát za to. 
           Což mě nedávno přivedlo k otázce: Nakolik jsou místa, na nichž tvoříme, důležitá pro konečný výsledek naší práce?
            V souvislosti s tímto velkým otazníkem, co mi pár dní visel nad hlavou, jsem zapátrala ve vzpomínkách, a snažila se rozpomenout, jak snadno (nebo naopak těžce) se mi na jakém místě psalo, a taky jaký výstup můj text měl.
           A tak jsem přišla na to, proč devadesát procent mých školních slohovek stálo za nic. Odpovědí je bílou barvou vymalovaná místnost plná vystresovaných lidí, zběsile škrábajících úvahu na jakékoliv téma, zaručeně začínající, pokračující nebo končící slovy: "Když to vezmeme kolem a kolem" nebo "když se na to podíváme z druhé stránky", časový limit a pocit, že cokoliv napíšu, je nesmysl. 
           Potom tu byly práce, které jsem tvořila přímo na louce, což byly dva soutěžní texty a polovina mého deníku, který bych podle kamarádek měla jednou vydat jako knihu. Mé "skutečné" knihy (psané za účelem, aby jednou byly publikovány), které jsem prakticky celé napsala ve svém pokoji, v němž jsou mi inspirací police prohýbající se pod vahou děl mých oblíbených autorů a různé citáty, jimiž je oblepena celá místnost. A pak jsou tu útržky textů, které si vytvářím jen tak v hlavě, a to kdekoliv, kde cítím nějakou vibraci inspirace - třeba v staročernském lese, na stezce táhnoucí se podél Labe, na polích za domem mé nejlepší kamarádky, ale i v kavárně uprostřed města, kam si občas chodím jen tak posedět, abych mohla pozorovat lidi, přemýšlet, a pak to všechno hodit na papír nebo do notebooku. O všech těchto textech by se dalo uvažovat jako o umění, protože mi během jejich psaní bylo dovoleno prostředím umělecky smýšlet. 
            Místo, na kterém se věnujeme něčemu důležitému, má zásadní vliv na to, jak ve finále vypadá to, co tvoříme. A je jedno, jestli je to román, obraz, hudební skladba nebo třeba dort. V konečném zjevu se neodrážíme jen my, lidé, kteří jsme aktivní součástí procesu tvorby, ale i to, co nás obklopuje, zdánlivě pasivní podklad všeho, co utváří naše podvědomí i vědomí, což znamená, že okolí není až tak nečinným hráčem, jak by se na první pohled mohlo zdát... 

         
         Proto je namístě po náročném dni v práci, ve škole nebo kdekoliv jinde, vypnout, a jít čerpat nejen energii, ale i onu inspiraci na nějaké místo, které je pro nás tou pomyslnou "nabíječkou". A nemusí to být někde v horách nebo na fialkami posetých stráních. Nezanedbáváte-li své hnízdečko, může to být klidně i v útrobách vašeho domu. Věnujte pozornost detailům, pořádku a často opomíjeným maličkostem. Nakonec, právě ty tvoří vás i vše, co se kolem vás děje. Vaše umění. Váš život.

Žádné komentáře:

Okomentovat