úterý 4. srpna 2015

Jak jsem se ztratila v Divočině s Cheryl Strayed

      Je to asi deset měsíců, co jsem se dozvěděla o existenci knihy s názvem Divočina od autorky jménem Cheryl Strayed - a to z Instagramu Reese Witherspoon, když publikovala několik fotografií z natáčení stejnojmenného filmu, v němž ztvárnila hlavní roli. Už tehdy mě příběh oslovil, a to jen díky pár fotkám Reese s obřím batohem na zádech. Říkala jsem si, že tohle si prostě musím přečíst a samozřejmě vidět film. Ale přes školní rok na to nebyl čas, tak jsem román přelouskala až teď. A jediné, čeho lituju, je, že jsem si ho nepřečetla už dřív (a taky že ho musím vrátit do knihovny už za týden a nestihnu si ho přečíst ještě jednou).



       Přiznám se, že nakonec se mi povedlo zase jako první vidět film. Většinou to tak dělám. Asi je to dost nezvyklé, ale k většině mých milovaných knih mě dovedla jejich filmová zpracování. Snad kromě Gejši, o které jsem psala v minulém článku.
       Reese Witherspoon to zahrála tak věrohodně, že jsem nedokázala film ani zastavit, abych si odskočila (nepřeháním to, úplně mě odrovnal). Takže jsem se hned po zhlédnutí začala shánět po knižní předloze u všech známých, protože v knihovně zrovna nebyla k dostání. Jenže ji nikdo neměl, a tak jsem musela počkat. Když mi konečně napsali z knihovny mail, že je kmání, letěla jsem pro ni jako ďas, a začala číst už na cestě domů. 
        Už po přečtení první stránky jsem věděla, že naprosto splní, a možná i předčí, má očekávání. A přesně to se stalo. Když jsem nedávno pozdě v noci přečetla poslední stránku (po tom, co jsem přišla naprosto zničená z práce), nedokázala jsem ještě chvíli usnout, ačkoliv oči se mi klížily. Musela jsem pořád přemýšlet nad fantastickým příběhem jedné statečné ženy, která se nenechala zastavit vlastním nepříliš příznivým osudem, žádnou překážkou, co stála v její daleké cestě za objevením sebe sama, a i když se to zdálo nemožné, zůstala silná. 
       Kniha mi střídavě lámala a zocelovala srdce s každým Cheryliným šlápnutím vedle a znovunalezením ztracené síly a naděje. Cítila jsem s autorkou a zároveň hlavní hrdinkou s každým krokem, každou mílí, kterou zdolala; sama, nejztracenějším koutem západoamerické divočiny. 
     

"Zadívala jsem se k jihu, odkud jsem přišla, k divočině, která mě vystavila zkouškám a nepohodlí, a zvažovala jsem, jaké mám možnosti. Věděla jsem, že mi zbývá jediné. Že jsem vždycky mohla dělat jen jedno. Jít dál."

         Když Cheryl zemře matka na rakovinu, ocitá se na pomyslné životní křižovatce. Rodina, která jí zbyla, se bez matky, jež držela všechny pohromadě, začne rozpadat, stejně jako její manželství. Mladá žena začne hledat útěchu v heroinu a ztrácí se v kolotoči odříkání a návratů k závislosti. 
         V jednom obchodě náhodou narazí na průvodce po nejnáročnější trekerské trase Ameriky: Pacific Crest Trail. To, co viděla nejprve jako bláhovou myšlenku, nakonec začne pomalu spřádat v hlavě jako plán, začne střádat potřebné věci a informace, a po několika měsících vyráží na cestu do opravdové divočiny. Teprve tam jí dojde, jak nepřipravená ve skutečnosti je, třebaže všechno, co mohla potřebovat, je na jejích zádech, uvnitř obrovského batohu, "Monstra", který se stává na příštích několik měsíců jejím domovem. 
         Spolu s Cheryl čtenář zažívá všechna úskalí, která taková cesta neodmyslitelně skýtá (rozbolavělá chodidla plná puchýřů, kůže rozedřená od popruhů těžké krosny, úmorné horko či všudypřítomná zima, nedostatek vody a jídla a neustálá hrozba v podobě chřestýšů, medvědů a písečných pum), a zároveň očima hrdinky téměř vnímá krásu civilizací neponičené divočiny, která se s postupem děje stává Cherylinou součástí, až s ní v cílové stanici, u Mostu bohů spojujícího státy Washington a Oregon, docela splyne. 


           Kniha je prostoupena skvělými popisy okolní přírody, které mě nikdy ani na moment nenudily, naopak. Shledávala jsem je na knize jako velmi poutavé, v celé své propracovanosti dokonale přibližovaly každý záhyb pacifické hřebenovky, kterým Cheryl prošla. Proto naprosto nechápu tvrzení některých lidí, kteří je prý z nudy přeskakovali. Možná je jen nedokázali vidět v jasných barvách, v nichž byly napsány, což je podle mě škoda. Já si snažila do detailu představit každičký popisovaný strom, a po přečtení se díky tomu cítila, jako bych hřebenovkou sama prošla. 
           Což mi připomíná, že i já jsem se stala jedním z mnoha čtenářů, na které měl inspirující příběh ženy, co prošla 1100 kilometrů pouští, lesy a horami v úplné osamocenosti takový vliv, že jsem si ještě v průběhu četby začala shánět informace o PCT. Vždycky jsem byla přesně ten typ člověka, co by se nemírně rád potuloval po hřebenech hor na míle daleko od civilizace, a tahle úchvatná kniha to rozhodla. Jednou se na hřebenovku podívám. Nejspíš nepůjdu sama, jako to udělala Cheryl, na to nemám odvahu, ale s pár přáteli bych nějaký ten úsek Pacific Crest Trail zdolala. Už jsem si to dokonce přidala na svůj Bucket List. Ale to bych odbíhala jinam.


           Každá část tohoto autobiografického románu má na začátku citáty, které svým významem provázejí celé následující kapitoly, jsou to jakási motta, kterými se autorka na své cestě řídila, která ji v určitém smyslu držela nad vodou. Některé z nich jsem si zamilovala i já sama.

"Nyní jsme v horách a hory jsou v nás..."
- John Muir, Mé první léto na Sieře

"Nikdy, vůbec nikdy se nevzdávejte."
- Winston Churchill

"Já chodím pomalu, ale nikdy nekráčím zpět."
- Abraham Lincoln


            Co víc dodat? Je to příběh nasáklý bolestí, pokorou, odhodláním a vírou. Je to jedna velká životní cesta v tom přeneseném slova smyslu na cestě skutečné. Malý svět jednoho člověka ve světě velkém a nemilosrdném. Příběh ženy, která se nikdy nevracela zpátky, která navzdory všemu kráčela stále vpřed. Může být něco ještě víc inspirativní? 

Cheryl Strayed u Crater Lake, Kaskádové pohoří, Oregon, léto 1995

"Je to můj život - jako všechny životy -, tajemný, neodvolatelný a posvátný. Tolik blízký, tolik přítomný, tolik můj. Jak divoké bylo nechat ho jen tak plynout."
- Cheryl Strayed, WILD

2 komentáře: