středa 9. září 2015

Nebojte se svých snů!


 Je to pár let zpátky, co jsem jednoho mrazivého zimního večera seděla s maminkou u krbu a rozebírala první poslední. Mimo jiné i to, co budu dělat, až skončím s gymplem.
Moje srdce už bylo sice rozhodnuté od mých jedenácti let, kdy jsem dokončila první "knihu", ale pořád tu byla ta ryze racionální složka mého já, dost ovlivněná mým umanutým tátou, která zvažovala, že bude studovat práva. 
"Přece jenom, psaní je víc umění než cokoliv jiného. Chci tohle vážně riskovat? Živit se uměním? Nebylo by lepší nejdřív udělat kariéru v něčem "pořádném", a potom se věnovat psaní, třeba jako koníčku?" uvažovala jsem nahlas a čekala na maminčiny cenné rady. 
"A opravdu si myslíš, že když se teď zahrabeš na studiích, které tě nebudou bavit, budeš sedět v kanceláři od rána do večera a řešit věci, co tě absolutně nezajímají, že pak budeš mít čas a chuť plnit si něco, o čem jsi snila před lety? Věř mi, znám to z vlastní zkušenosti, už na to nikdy nedojde. Plň si sny teď, dokud jsi mladá a máš všude kolem sebe tisíce možností, jak je obrátit v realitu. Protože jinak si je vezmeš do hrobu."
Nadechla jsem se, abych něco namítla, ale přerušila mě: "Máš psaní ráda?"
"Miluju to. Ale mám strach, že je to pro mě z dlouhodobého hlediska neperspektivní."
"A práva jsou perspektivní? Když budeš svoji práci dělat s nechutí, nebudeš ji dělat dobře. A špatných právníků už je i tak dost. Radši dělej něco, co máš ráda, a dělej to pořádně. A výsledky přijdou samy."
Mámina podpora mě přiměla pokračovat v tom, co jsem zbožňovala a nevyměnit to za něco, co by pro mě podle několika lidí prostě jen"bylo lepší". Zakousla jsem se do psaní a poprvé o něm začala uvažovat jako o životním směru a ne jako o pouhé zálibě. 
Během roku a půl jsem napsala svou třetí knihu a konečně našla odvahu poslat ji do nakladatelství. Účastnila se různých literárních soutěží. Seskupovala kolem sebe lidi s vášní pro kreativní psaní a literaturu, četla jejich práce, opravovala je, konzultovala je s nimi, publikovala je na Literární nástěnce v naší škole. Znovu se zamilovala do knih, kterých jsem v uplynulých dvou letech přečetla víc, než předtím za celý život. 
A nakonec... v listopadu loňského roku, když pomalu přišlo na lámání chleba a otázku "kam dál?", jsem to riskla. Našla jsem perfektní obor na perfektní škole v mé vysněné Anglii. A poslala tam přihlášku. Motivační dopis a doporučení. Esej. Absolvovala interview. 
A k mému velkému překvapení jsem byla přijata. Všechno nabralo tak rychlých otáček, že jsem to nestíhala sledovat. A ani jsem na to neměla čas. Čekala mě kupa úkolů. Byly tu zkoušky z angličtiny, maturita, a všechno se to dělo ve sledu několika týdnů. 
Řeknu vám, takhle šílená jsem z ničeho ještě nebyla. Ale pořád tu byla vášeň, nadšení, láska k psaní a touha, co mě postrkovala dál přes nekonečné noci strávené nad šanony se slovíčky, posléze maturitními otázkami a myšlenkami, že se něco z toho zákonitě musí pokazit. Ale nepokazilo, všechno vyšlo skvěle, dokonce nad očekávání (aspoň moje).
Vytoužené prázdniny, které následovaly, jsem bohužel musela celé strávit prací. Volna bylo opravdu pomálu, musela jsem vydělávat na kolej, která v Anglii není v porovnání s ČR zrovna levnou záležitostí, a na přežití prvních měsíců. A rozhodně není žádný med vydělávat si "tolik" peněz ve zdejších poměrech, a ano, občas jsem si připadala ukřivděná, že lidi kolem mě si užívají volno, a já si vydělávám peníze, za které si nakonec nic moc hezkého nekoupím, ale znovu mě držela nad hladinou jakási vize mé vlastní budoucnosti. 
Teď, na konci léta, ani ne den před odjezdem za novým životem, si připadám, jako bych uběhla maraton (a až dobalím, bude to jako bych uběhla dva), a přitom vím, že té nejtěžší části jedu teprve vstříc. 
Je to zvláštní pocit, pravděpodobně první, který neumím nijak popsat. Je to spíš jako tisíce různých pocitů smíchaných v jeden, až mi připadá, že se navzájem neutralizují. Je tam nepochybně strach, nejistota, smutek, že opouštím své blízké (a kocoura), na druhé straně ale nadšení a pocit bezbřehého štěstí, že mám tuhle úžasnou šanci.
A jsem odhodlaná ji nepustit. Bude to těžké, ale bude to stát za to, tím jsem si jistá. Už jenom proto, že mám konečně pocit, že jdu správným směrem, že díky tomu dostanu možnost dělat v životě to, co miluju ze všeho nejvíc.


Proto bych vám chtěla říct, že ať už vás naplňuje jakákoliv činnost, ať už sami sebe v budoucnu vidíte jako zpěváky, učitele, malíře, módní návrháře nebo lékaře, jděte si za tím. Jistě, vždycky se něco může pokazit, můžete to vzdát, ale musíte sami sobě dát příležitost to aspoň zkusit. Protože, jak jednou moudře poznamenala má kamarádka Šarlota, "Člověk v životě víc lituje věcí, které neudělal, než těch, které udělal.".
A rozhodně nenechte nikoho jiného, aby vám do toho mluvil. Můžete vyslechnout rady okolí, ale rozhodněte se sami. Nežijete přece život druhých lidí, ale ten svůj. Můj táta, ačkoliv teď už má možná jiný názor, nikdy nesouhlasil s tím, abych šla touhle cestou, chtěl ze mě mít právničku. Stálo mě to nekonečno hádek a sporů, než jsem ho přesvědčila, že chci (a že musím) dělat něco úplně jiného. Samozřejmě že si vyslechnete spoustu nesouhlasných názorů, řečí, které vás budou možná i mrzet, ale stejně to nevzdávejte. Bojujte za to, co milujete. A na nic nečekejte.

Žádné komentáře:

Okomentovat