pondělí 28. prosince 2015

Stráň

Abychom tu neměli pořád jen samé recenze, rozhodla jsem se po delší době přispět povídkou - bájí. Je to jeden z mých nejmilejších textů, protože se pojí k místu, které je už odmalička mým oblíbeným, k Nemošické stráni. Příběh jsem si pochopitelně vymyslela, ale kdo ví? Třeba tam kdysi dávno opravdu nějaká čarodějka žila. :-)


Bylo pozdě odpoledne a sluneční paprsky svými zlatavými rty už jen zvolna líbaly vrcholky stromů rostoucích všude okolo. Nebe nad našimi hlavami nabralo odstín indigové modři, skoro jako by andělé rozlili v oblacích lahvičku s inkoustem. Mezi mohutnými kmeny a vysokou trávou bylo vidět, jak opodál divoce tančí plameny ohně a jako do mlhy zahalené sem doléhalo veselí, které panovalo v sousední vesnici. To měl na svědomí dnešní den. Jako každoročně se slavilo pálení čarodějnic a malou vesničku poblíž Nemošické stráně to nemohlo minout.
Všichni skotačili kolem obrovského táboráku, do nějž děti naházely vlastnoručně vyrobené hadrové čarodějnice, muži popíjeli pivo na dřevěných lavičkách a sledovali fotbalový zápas a jejich ženy rozčileně zabíjely hmyz probouzející se ze zimního spánku.
Já a moje starší sestra Marcela pokaždé okolo sedmé hodiny večerní pokradmu zmizíme a jdeme se projít na naši milovanou stráň. Ani letos tomu nebylo jinak. Je to tak nádherné místo, že bych se nedivila, kdyby ho Bůh osobně ve svém náručí snesl z nebe na Zem a celé věky se o něj staral jako o vlastní dítě. Mezi vysokými duby s kmeny jako netknutými zubem času se line nepříliš dlouhá klikatá cesta, nad níž se němě krčí strmý svah. Přes jaro tu kvete tisíce fialek, kam jen oko dohlédne, všude se rozléhá malebné moře purpuru. Stráň poskytuje krásné prostředí pro bezstarostné odpoledne s dětmi či útočiště pro ničím nerušené fantazírování věčných snílků. Zkrátka, je to učiněný ráj na Zemi.


A po tom ráji jsme se v ten dubnový večer procházely, když najednou se mě sestra zeptala: „Víš, proč je tohle místo tak nenarušené, nezničené lidskou civilizací?”
„Je to přírodní památka. Je trestné ji zničit,” odtuším s očima přilepenýma na zelenou tabuli, na níž je vyobrazený malý státní znak.
Sestra se pousměje. „Ano, to je pravda. Ale vždycky to tak nebylo.”
„Jak to myslíš?” svraštím čelo.
„Kdysi dávno, před mnoha a mnoha staletími, žila v téhle vesnici mladá dívka - čarodějka. Už od útlého věku byla samotářka, s lidmi se nikdy moc nepřátelila. Její jediná láska, to jediné, na čem jí opravdu záleželo, bylo tohle místo. Chodila sem denně za úsvitu, tančila bosa na svazích, ležela v zelené trávě a zpívala si, dokonce si povídala se stromy. A když slunce předalo vládu měsíci, odcházela šťastná zpátky domů. Nezanevřela na stráň ani v zimě. Tehdy se ukryla do sněhových peřejí a celé hodiny pozorovala vločky, jak se s lehkostí sobě vlastní tiše snáší k zemi. Jednoho jarního rána, když vítala stromy, které se po kruté zimě probouzely k životu, se kolem potuloval mladík, syn bohatého obchodníka z města. Neslyšně postával opodál a pozoroval čarodějku, jak objímá vysoký dub a promlouvá k němu. Nejprve byl jejím chováním zaujatý, ale potom si vzpomněl, co jeho otec při večeřích vykládá o čarodějnicích, podivínkách, které se ve dne potulují po lesích, sbírají byliny, vraždí nevinná zvířata a v noci vaří lektvary z jejich krve. Prý ho čarodějnice svými kletbami a zaklínadly už připravily o nemalé peníze. Chlapec se vyděsil, utekl domů za otcem a pověděl mu o dívce, co si povídá se stromy. Ten, jako zámožný muž s určitými pravomocemi, dal okamžitě vyhlásit pátrání po mladé čarodějnici. Netrvalo dlouho a dívku chytili. Zavřeli ji do sklepení a drželi ji několik dní zamčenou mezi chladnými kamennými stěnami, pouze s malým zamřížovaným oknem směřujícím k Nemošické stráni. Celé dny proplakala, ještě víc než strach z budoucnosti ji sužoval stesk po stromech, květinách a zvířatech. Po tom trýznivém utrpení byl vynesen rozsudek - jakožto čarodějnice musí být upálena. A tak se stalo. Posledního dubnového večera byla ve vesnici postavena obrovská hranice a snad všichni obyvatelé, jak z vesnice, tak z přilehlého města, se sešli, aby se stali svědky smrti té zrůdy, zlé a nebezpečné čarodějnice, která ohrožuje obyčejné lidi na životech. Všichni skandovali nadávky, s rukama ve vzduchu křičeli vstříc žáru, který se jí pomalu, ale jistě rozrůstal pod nohama. Nevnímala tolik bolest, jako tíživou skutečnost, že už nikdy neuvidí svou milovanou stráň, že nikdy nepromluví ke stromům, nenadechne se vůně fialek a nesmáčí si vlasy v čerstvě spadlé rose. Těsně před tím, než oheň pozřel její tělo, se zapřísahala, že nikdy nikoho nenechá, aby tak krásné místo zničil. Slíbila sama sobě, že jej bude i po své smrti chránit, a to tak dlouho, dokud to bude nutné. Druhého dne nechal obchodník vyslal na stráň dřevorubce, aby pokáceli všechny stromy, vyplenili trávu a květiny a nakonec nechali všechno lehnout popelem. Věřil totiž, že čarodějnice to místo proklela a celé město bude pod vlivem jejích kleteb trpět, pokud stráň nezničí. A tak se dali do práce. Zdatní muži popadli sekery a začali mlátit do kmenů hlava nehlava, ale stromy jako by byly z kamene. Ať se snažili, jak se snažili, na kůře se nikdy neobjevil jediný šrám. Zcela vyčerpáni a rozmrzelí představou, že neumějí pokácet pár stromů, se vrhli na květiny. Začali plenit a škubat, rvát a drásat, až na zemi nezůstala jediná květina. Obchodníkovi pak řekli, že nabrousí sekery a zítra se vrátí, aby nadobro odstranili z povrchu zemského i stromy. Ale druhý den ráno už se neměl kdo vracet. Všichni do jednoho v noci poumírali, prý přirozenou smrtí. Obchodník, ochromen strachem, varoval obyvatele města a přilehlých vesnic o obludnosti tohohle místa a sám hned toho dne odjel pryč a nikdy se zpátky nevrátil. Dlouhé roky lidé žijící v obavách z prokleté stráně, prohlásili ji za zapovězenou. Staletí plynula, skutečnost se změnila v pověst a ta nakonec v pouhou pověru. Nakonec se už nikdo stráně nebál, ba naopak. Stala se oblíbeným místem mnoha lidí a to právě proto, že si už po tak dlouhé roky zanechává svůj půvab, mystičnost a ničím netknutou krásu, aniž by věděli, že nad ní bdí ochranná náruč dávno upálené čarodějky. Nechali stráň vyhlásit přírodní památkou, úředně chráněným kouskem naší planety. A duše čarodějky došla pokoje.”


Zadívám se mezi stromy a nechávám se v myšlenkách dál unášet příběhem, který jsem si právě vyslechla. Přes všechnu racionalitu, s níž přichází svět jednadvacátého století, musím říct, že na téhle verzi je něco magického, kouzelnějšího, než postava samotné čarodějky. Proč by něco tak neobyčejného, jako je tohle místo, mělo mít obyčejný původ? Bez delšího uvažování se rozhodnu věřit nezištné lásce mladé dívky ke vší té nádheře, lásce, jež přenesla hory času i samotnou smrt. A právě v ten okamžik zaslechnu někde v dáli mezi stromy něžný ženský zpěv…



Ilustrační fotografie jsem pořídila na Nemošické stráni.

- A.

Žádné komentáře:

Okomentovat