neděle 14. února 2016

Svatba na Valentýna

Je svatého Valentýna, svátek všech zamilovaných. Ideální čas vytáhnout z knihovny tu nejromantičtější knížku, co tam leží, a znovu ji přečíst, dopřát si ždibec té sentimentality, sladké naivity a velkou porci lásky. Mysleli jste, že bych sáhla po někom jiném než po Sparksovi? Ale no tak!


Svatba je volným pokračováním Zápisníku jedné lásky (recenzi na něj najdete zde) a druhým dílem ze Sparksovy série Calhounovi. Díla řazená do této série jsou opravdu jen dvě, myslela jsem si, že jiná třeba zatím jen nebyla přeložena do češtiny, ale pátrala jsem na anglických webech a kromě dalších dvou knih se společnou postavou Jeremyho Marshe jsou všechny takzvanými "standalone novels" - samostatnými romány, které žádná postava nebo příběh nespojuje. 

 Musím říct, že mě poměrně překvapilo, že Svatba jako jeden z mála Sparksových románů ještě nemá ani naplánovanou filmovou adaptaci. Už jsem si zvykla na takovou tradici; Sparks vydá knížku, do roka je z ní film. A ono ne. Je to škoda, protože knížka má poměrně bohatý děj, zajímavé zvraty, ze kterých by se na stříbrném plátně dalo těžit. Navíc už samotné čtení navozuje atmosféru mnohdy až přeslazeného prostředí amerického romantického filmu. Ale kdoví, třeba se toho ještě někdo ujme. 

A o co vlastně ve Svatbě jde? Právníkovi (a tak trochu workoholikovi) Wilsonovi se začíná měnit svět, když si uvědomí, co jeho žena Jane už dávno ví; že si po odchodu odrostlých dětí z domova už nemají co říct. Wilsona to zasáhne, protože vnímá, že Janiny city k němu se změnily, ovšem on ji nikdy nepřestal milovat. Rozhodne se proto léta zanedbávání své ženy a rodinných záležitostí napravit za pomoci tchána Noaha, kterého známe právě ze Zápisníku jedné lásky. Uspořádá Jane velkolepé překvapení a doufá, že se do něj znovu zamiluje...

Autor je opravdový mistr v prolínání časových linií přítomnosti a minulosti, takže dílo jako celek nepůsobí jednolitě, text je pestrý a lépe se čte (ano, jsem velkou zastánkyní retrospektivních vstupů), a tím, že takovéto "mixování" Sparks umístil už do první třetiny knihy, zajisté vtáhl do děje i čtenáře, kteří by román jinak znuděně odložili. Skrze Wilsonovy vzpomínky se dozvídáme třeba o jeho seznámení s Jane a počátcích jejich vztahu, což osobně považuji za velké pozitivum, protože jsem (snad jako každá holka) zatížená na vypravování o tom, jak se zrodila láska a každý rok po svých rodičích požaduji, aby mi pověděli, jak se seznámili, přestože už jsem to slyšela nejmíň patnáctkrát. Stejně tak se mi líbilo i to, že se autor podružně věnoval postavě Noaha, jeho životu a dojemné víře, že labuť, kterou u jezera v ústavu krmil, je ve skutečnosti jeho zesnulá žena Allie.

Hlavní myšlenkou, jež má být dle mého zároveň i apelem, kterou román nastiňuje je fakt, že bychom si měli vážit lidí v našem životě, na nichž nám záleží, a nebrat je jako samozřejmost. Tady je to sice ukázáno na postupně chátrajícím vztahu dvou manželů, kteří se navzájem právě z oněch výše uvedených důvodů odcizili, ale myslím, že se to dá aplikovat v podstatě na jakýkoliv vztah, nejen milostný. Kniha mi tohle připomněla, a já jsem za to ráda, protože lidé mají sklon na to občas zapomínat.

Jak už jsem uvedla v začátku, občas mi Svatba připadala až moc přeslazená v tom typickém americkém stylu. Na velká romantická gesta (a přiznejme si to, občas lehce nepravděpodobná) jsem z knih Nicholase Sparkse prostě zvyklá a v určitém smyslu jsou tím, co mě k jeho dílu obecně poutá, ale možná právě proto, že Svatba je tematicky zaměřená čistě na opětované dobývání manželčina srdce a láska (nebo pokusy o její získání) dýchá z každé stránky, to bylo možná občas maličko přes čáru i pro mě, nenapravitelného romantika. Ale rozhodně to není nic, o čem bych se tu musela dál rozepisovat a Sparkse za to bičovat. Sama jsem napsala daleko větší klišé. Mockrát. 

Svatba je už z názvu a anotace trochu průhledná, skvělé ale je, že autor si v průběhu hraje s dějem tak dobře a zajímavě, že čtenáře na konci stejně překvapí něčím nečekaným. Na tom se na nejrůznějších portálech shodují i ti, kteří dali knize průměrné nebo i vesměs negativní hodnocení (ačkoliv jich není mnoho). A já se k nim v tomto ohledu přidávám. Konec mě ne snad přímo šokoval, přece jen, není to žádná detektivka, ale rozhodně jsem ho nepředpokládala a po otočení poslední stránky se usmívala od ucha k uchu - hned dvakrát v životě. A to by mělo smést všechny předchozí řádky, ať už s pozitivní nebo negativní kritikou, ze stolu, ne? :)

75%

Žádné komentáře:

Okomentovat