středa 13. dubna 2016

Rodina na výběr

Kdysi jsem četla krásný citát: Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami. Tak prostý, tak pravdivý. Dokonce bych řekla, že vybrat si přátele je jedna ze zásadních životních voleb, která je přesto zcela na vás. Občas je těžké ji učinit a probírat se kamením zabere čas, natlučete si (mockrát), budete mít mozoly od ostrých hran, ale když budete dostatečně trpěliví, najdete drahokam. A pokud budete mít opravdové štěstí, najdete jich dokonce víc... 

Zdroj
S jarem přichází do mého života vždycky taková vlna pozitivní energie, že se z ní musím nejlépe vypsat (resp. ji zvěčnit) do nějaké úvahy na téma láska, rozkvétající šeříky, první jarní bouřky, mladá zeleň provoněná deštěm, štěňátka, koťátka, kuřátka anebo přátelství. Ideálně všechno dohromady, i když v mém životě všechno ideální zdaleka není.
Ale kdo by si z toho dělal těžkou hlavu... už tak mi třeští (pravděpodobně z alergie na ty rozkvétající šeříky). Mládí je v životě ten nejpříhodnější čas k dělání chyb, neideálních věcí, protože máte ještě spoustu času je napravit. Poučit se z nich. Vytřískat z nich něco pozitivního, protože, ať tomu věříte nebo ne, na každé takové chybě, ať už malé nebo velké, něco pozitivního opravdu je.
Já jsem si díky jednomu přešlapu uvědomila spoustu věcí. Ujasnila jsem si, co chci v životě opravdu dělat, kam chci směřovat. I přes měsíce tápání a pochybností, triliony překážek, se mé touhy a sny nezměnily, akorát je mi už jasné, že cesta k nim bude složitější, než jsem si představovala. Byl to křest ohněm doprovázený dalšími přešlapy a dalšími klopýtnutími, a teď už vím, že jich ještě spousta přijde. Ale i o tom to mládí je (a posléze celý život). O pádech na ústa, o prozření.
A to se netýká jenom toho, kým máme nebo nemáme být. Týká se to i toho, S KÝM máme nebo nemáme být. Hlavně a především. Teď by se to dalo aplikovat na celou sféru mezilidských vztahů, ale já bych se chtěla zaměřit na rodinu, kterou si můžete vybrat, poskládat a proškrtat dobrovolně; na přátele.
Jako každý člověk jsem zažila spoustu úžasných přátelství, která z nějakého důvodu skončila, ale na která i přesto ráda vzpomínám, protože dobré vzpomínky z hlavy prostě nevyškrtáte, i kdybyste se snažili sebevíc. A upřímně, díky bohu za to. Zažila jsem i pár naprosto strašných pseudopřátelství, která se skutečným ryzím citem kamarádství neměla co dělat, a proto většinou moc dlouho netrvala. 
A teď, na hranici dospělosti, v období prvních opravdových životních zkoušek, poznávám přátelství, u kterých si přeju, aby nikdy neskončila, aby trvala věčně a přesahovala tak i samotné bytí. Nacházím spřízněné duše, otevřená srdce, hřejivý smích a upřímná objetí. Nacházím přátele nejenom pro zábavu, pro páteční flám a vyplnění ticha o školních přestávkách, pro zahnání nudy srpnového odpoledne. Nacházím přátele pro život. A nejironičtější na tom je, že ti přátelé v mém životě už dávno byli. 
Akorát že když jste ještě dítě, snadno se stane, že splynou s ostatními. Smějete se přece se všemi stejně, říkáte více lidem, co vám na srdci leží, o radost se pak dělíte skoro úplně se všemi. Jak těžké je pak mezi všemi úsměvy najít ten opravdu srdečný. Jak těžké je mezi hlasy, co říkají "Je mi to líto" najít ten, jehož podtón je zlomený, stejně jako je v tu dobu možná i vaše srdce. 
Jedno je jisté. Abyste rozeznali drahokamy od kamení, nemusíte pozorně sledovat, ani poslouchat. Jediné, co musíte, je cítit. Vnímat celým srdcem maličkosti, protože na těch záleží nejvíc, a přesto je mnohdy ignorujeme nebo se nám mihnou životy tak rychle, že je ani nezaregistrujeme. 
Ale ona i obyčejná každodenní zpráva, jestli už vám se vám konečně ozvali z nakladatelství kvůli rukopisu, ujišťování, že zvládnete důležitou zkoušku, smích, který se ozve, jakmile vyřknete vtip, co by normálnímu člověku nepřišel ani trochu legrační, držení ruky, když je vám zle, dlouhé debaty o ničem i společné mlčení, pevné objetí, když jedete pryč a víte, že se neuvidíte třeba celé měsíce, podporování vašich často dost nemožných milostných/akademických/profesních rozhodnutí, ale i jejich vyvracení, když by vám mohla ublížit víc, než je únosné... to všechno dělá rozdíl. Občas nepovšimnutý, ale ohromný. Takový, který odhaluje drahocenné lidi. 
Já jsem je našla. A ať už jsem tuhle větu řekla nebo napsala v minulosti víckrát, nikdy nebyla opravdovější. Protože ti lidé tu jsou, když je všechno úžasné a hlava se mi točí radostí. Jsou tady, když je všechno naprosto hrozné a já někomu potřebuju jenom brečet v náručí. A jsou tady když je to nijaké, unylé, všední, a s nimi přesto dokonale barevné. A zrovna tak já jsem tu pro ně. 
Možná jsem naivní, ale doufám, že to tak zůstane už napořád. Protože není nic lepšího, než mít aspoň jednu jedinou věc, která vás, ať se děje cokoliv, ať už vás zraní kdokoliv a ať se vám život rozsype na sebemenší kousíčky, vždycky drží nad vodou. 
Opravdové přátele.

2 komentáře: