pátek 5. srpna 2016

Milý Johne

Sparksovy romány - "sparksovky". Tohle slovo bych nejraději pasovala na literární termín, protože Nicholas Sparks, ač píše v podstatě běžné milostné romány, má vlastní styl, který je tak osobitý a zvláštní, až vytváří ze svých knih psaných v jednom z klasických žánrů něco nového. A přitom důvěrně známého. Je to prostě Sparks. Mistr cukrář. Romantik. Ale také filozof moderní doby. 




Sparksovy knihy jsou ideálním čtením na léto. Nejen díky podmanivému přímořskému prostředí Jižní Karolíny. Jsou plné lásky, té zvláštní rozechvělosti, která přichází, když se rozvíjí vztah mezi dvěma lidmi, i mučivého svírání v hrudi, když se pouto zpřetrhává. Příliš nepřekvapí, což ale znamená také to, že neurazí. Jsou přemýšlivé tak akorát - knihu odložíte, abyste se zamysleli nad autorovými řádky, ale nebudete si lámat hlavu nad jejich krkolomností. 
A přesně takový je i román Milý Johne. Vypráví o dvou lidech, Johnovi, který žije v bungalovu se svým otcem trpícím Aspergerovým syndromem, a studentce Savannah, která si v Jižní Karolíně užívá léto s rodinou. Osud je svede dohromady a zrodí se láska, která přežije i Johnův odchod do armády. Po svém návratu však John dlouho na místě nesetrvá a po útocích z 11. září odjíždí bojovat za oceán na další dva roky. Mezitím se životy obou milenců promění k nepoznání a když se John vrátí domů nadobro, zjišťuje, že už pro něj v životě Savannah není místo, jako dřív.
Ačkoliv slavnější adaptace s Channingem Tatumem a Amandou Seyfried v hlavních rolích patří k mým nejméně oblíbeným filmovým verzím Sparksových titulů, knižní předloha se mi naopak zapsala do mysli jako jedna z nejlepších. Nevím, jestli to tak vnímám proto, že Milý Johne byla jednou z prvních knih, co jsem od Nicholase Sparkse kdy četla, a tak mě s ní spojuje trocha té známé nostalgie a blahosklonnosti, kterou chováme ke svým raným literárním láskám, každopádně tenhle příběh vytahuji z knihovny ráda a často.
Ačkoliv ve Sparksových knihách je trochu zaběhlá typizace postav (většinou se jedná o mladé, krásné lidi, holka z bohaté rodiny, hluk z chudé nebo naopak), pokaždé jsou to rozdílné osobnosti a mě baví objevovat střípky jejich charakterů, to, kým opravdu jsou a jaký je jejich osud. A osudy Sparksových hrdinů jsou vždycky pohnuté, což kompenzuje poněkud menší vývoj jejich psychiky, kterému Sparks až tolik prostoru nedává. Abych uvedla příklad. Johnův otec trpí zvláštním druhem autismu - má zaběhlé rituály a jeho největší láskou je jeho sbírka mincí. John ho respektuje ve všech jeho podivnostech, ale zároveň ho to štve a přes všechnu tu povrchovou vyrovnanost se chováním svého otce užírá, což se později začne odrážet na jeho chování a rozhodování. Možná, že do ciziny ho nepopoháněla jen občanská povinnost, ale touha vyhnout se neměnné realitě mezi zdmi vlastního domu. A tohle rozhodnutí posléze ovlivnilo celý jeho pozdější život. Skvělé mi přijde právě to, že v tomhle díle Johnovu osobnost výrazně utvářela nejen postava Savannah, jeho láska, ale i jeho otec - a možná mnohem víc.


(Spoiler) Věcí, kterou mám na Sparksových knihách asi nejraději, jsou hořkosladké konce. Měl i několik "úletů" jako je například román Svatba, které byly vyloženě oddychovým čtením a ničím jiným, ale často se autor drží více či méně tragického konce, který láme srdce. A já mám osobně smutné konce raději. Ne protože ráda brečím a mám doma nadbytek papírových kapesníčků, ale protože mi připadají realističtější, silnější a víc se vám zapíší do paměti. Happy endy jsou fajn, ale zlomená srdce na posledních stránkách děl jsou důkazem, že život, ač nám vždy nedá, co od něj žádáme, má vlastní scénáře a sám píše velké příběhy, aniž bychom do nich výrazně zasahovali. Někdy jim neporozumíme, ale vždycky nás poučí. Zocelí. Přinutí nás jít dál. A i přes všechnu hořkost nás naplňují nadějí. (Konec spoileru)

Láska a starost o druhé jsou stavební cihly vztahu, ale nedrží bez malty a tou maltou je čas strávený pohromadě a bez hrozby rozloučení, která visí nad vámi."

― Nicholas SparksDear John


A to je přesně ono. Když Savannah i John překryli palcem měsíc ve stejnou chvíli, hořkosladkost a osudovost, která z téhle knížky dýchá, naplnila mou duši po okraj a já i přes malé nedostatky na řádcích i mezi nimi dostala přesně to, co jsem od Sparkse očekávala.

P.S. Omlouvám se za fotografie. Jak jste asi uhodli, nejsou foceny v létě, ale na začátku jara, proto ta poněkud pochmurná atmosféra.


4 komentáře:

  1. Konkrétne túto knihu od Sparksa som žiaľ ešte nečítala, no niekedy to musím určite zmeniť :). Film som videla a mne osobne sa páčil. Herecké obsadenie super, výkony tiež a hudba tvorila skvelú atmosféru :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K přečtení fakt doporučuji, mnohem lepší než film! :)

      Vymazat
  2. Nicholase Sparkse miluju, je to geniální spisovatel. Četla jsem Bezpečný přístav a momentálně čtu zrovna Milý Johne. :)
    Find joy in the ordinary

    OdpovědětVymazat