neděle 5. února 2017

PHOTO DIARY | Leden

Leden = zkouškové období. Aspoň pro vysokoškoláky. Pro některé muka přetrvávají ještě do února, mně to naštěstí skončilo už třiadvacátého ledna, a tak jsem jednadvacetiny mohla slavit v pohodě a s vědomím, že mám zimní semestr úspěšně z krku. Přesto jsem toho kvůli studijním povinnostem v lednu moc nestihla a všechno jsem doháněla až v posledním týdnu. Focení, dočítání báječného Vlčího ostrova, chození do kina, oslavy, plesy. Ale byla to skvělá odměna za všechno to úsilí!



Kousek za městem je krásná vesnice, kde jsem vyrostla. Miluju to tam, protože mě k tomu místu váže spousta vzpomínek. Jako třeba chození k ohradám, kde se od jara do zimy pasou koně, povědomé vlídné tváře. Chodím k nim dodnes, když potřebuju, aby mě někdo v tichosti vyslechl, když chci být sama, obklopena čistými srdci. Krmím je stébly trávy, jablky (některá, pořád krásně červená, zůstala na stromech až do zimy), a oni na oplátku poslouchají vše, co jim říkám, dovolí mi je pohladit po chřípí, naposledy mě dokonce velkoryse nechali nahlédnout do jejich duše skrz objektiv fotoaparátu... no nejsou to překrásná stvoření?




Opodál se u řeky rozprostírá stráň, nádherná za každého období. Schovávání se pod větvemi staletých stromů za třeskutého mrazu, kdy je všechno, co se za letních měsíců tak rádo strojí do všech odstínů zelené, jako pocukrované, ale působí trochu jako byste se ocitli uprostřed kouzelné říše... třeba Narnie. Jen ta lampa a pan Tumnus tu chybí. 


I zima umí být neuvěřitelně fotogenické období!

Osmadvacátého jsme s kamarádkami vyrazily na ples pardubického gymnázia, kde jsme se všechny čtyři roky poctivě (ehm, někdy) vzdělávaly. Pro mě to byl zatím asi nejvíc užitý ples, bavila jsem se dokonce víc, než na vlastním maturáku. Protancovaly jsme boty, celou dobu se smály a daly selfíčko (a nevkusný taneček á la Hillary Clinton) s youtuberem Kovym. Taky mě potěšil jeden kluk, se kterým jsem se chvilku bavila na baru, když mi řekl, že rád sleduje můj blog a čte moje recenze - takové chvíle mi připomínají, že tohle moje virtuální místečko má svůj, byť malý, význam. Děkuju všem, kteří mě sledují, čtou (nejen) moje recenze, píšou mi komentáře, svoje názory a připomínky a občas se mnou nechají inspirovat ke čtení čehokoliv! Hrozně moc to pro mě znamená, věřte mi! 

Koncem ledna jsme se s kamarádkou Evčou rozloučily s Nachem, studentem filmu a audiovizuální komunikace ze Španělska, který v Praze strávil zimní semestr na Erasmu. Původně jsme se dali dohromady kvůli projektu na angličtinu, ale padli jsme si do oka a zjistili jsme, že si skvěle rozumíme. Nebývám sentimentální (dobře, tohle je lež, jsem ztělesněním veškeré sentimentálnosti světa), ale tohle loučení bylo těžké - na druhou stranu, aspoň se teď můžeme s Evčou těšit na letní návštěvu Barcelony! A mrkněte se na Instagram Nacha, překrásně fotí!


S Eliškou jsme musely v kině vidět nový Resident Evil s naší oblíbenkyní Millou Jovovich. Vím, jak je to neobvyklé v době, kdy všichni chodí jenom na (úžasný) La La Land nebo Rozpolceného s (úžasným) Jamesem McAvoyem. Jenže my radši koukáme na Millu, jak dává s elegancí sobě vlastní zabrat zombíkům a s bouchačkou zachází líp než kdejaký chlap. Za tuhle moji totálně neholčičí deformaci může moje starší sestra, která mi v osmi letech (já vím!) ukázala první díl Resident Evilu a já si zamilovala drsnou hlavní hrdinku, která se o sebe umí za všech okolností postarat. A taky to, že jsem se jako dítě kamarádila převážně s kluky. K objektivnímu hodnocení filmu se neodvážím, protože bych musela napsat, že je to béčková kategorie a že ty agresivní střihy byly trochu otravné. Dobře, tak jsem to napsala. Ale zase tam byla spousta super akčních scén a Milla panebože! A pro fanoušky Game of Thrones, Iain Glan (Jorah Mormont) tam hraje šíleného vědce a největšího záporáka, a to prostě musíte zkouknout!


Během zkouškového jsem dobíjela baterky zdravým jídlem a snad každý den jsem snídala tohle. Mugcake s lesním ovocem, banánem, bílým jogurtem, chia semínky a goji. Musíte to vyzkoušet, je to nebe!


A na závěr moje opětovné velebení Vlčího ostrova od Lajly Rolstad. Až si to přečtete, určitě vás popadne stejná chuť sbalit si život do kufru, naložit ho do ojetého auta a brázdit kanadské silnice, hory a lesy křížem krážem jako mě. Neuvěřitelně citlivý příběh s krásnými popisy, které vás v okamžiku přenesou z mdlého města do ničím nedotčené divočiny. Pět hvězd a mé nejupřímnější doporučení!

A jak jste se měli v lednu vy?


4 komentáře:

  1. To jsou fakt nádherné fotky! Jak zimu opravdu nemám ráda a už si toužebně přeju, aby bylo jaro, tak při pohledu na tvoje zasněžené fotky bych hned vyrazila na procházku :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach, děkuji, Moni, děláš mi radost! :) <3

      Vymazat