pátek 10. března 2017

Volá Londýn aneb prodloužený víkend v britské metropoli

Je deset večer, čtrnáctého září. S čtveřicí kamarádek přijíždíme po celodenním cestování a vláčení se s těžkými kufry do hostelu vzdáleného jen pár minut jízdy metrem od centra pulsujícího Londýna. Našly jsme ho docela snadno, a to i přes náš neexistující orientační smysl. Někdy v tu chvíli si zamilováváme aplikaci Mapy offline a Kristýnin mobil se stává naší pravou i levou rukou, bez něj jsme doslova ztracené.




Jsme rozlámané a k smrti unavené, a kdyby to díky minimálnímu časovému posunu nebyl nesmysl, vinila bych z naší vyčerpanosti jet lag. Těšíme se, až si odložíme všechny věci na pokoj, dáme si horkou sprchu a zalehneme do peřin, abychom ráno mohly plné energie objevovat město.
Před recepcí je fronta, mladý muž za pultem vypadá zmateně, jeho starší, ale očividně ne o moc zkušenější kolega jakbysmet. Jako správné Češky nad tou prodlevou otráveně pomlaskáváme a prohlížíme si prospekty v hale, které rovněž jako správné Češky v množství větším, než skutečně potřebujeme, strkáme do tašek. Na památku.
Když se na nás konečně dostane řada, s Kristýnou sdělujeme recepčnímu číslo naší rezervace a jsme rády, že jsme všechno vyřídily pohodlně z domova, včetně platby, a tak si můžeme jen vzít kartu od pokoje a jít. Proto nás trochu zaskočí, když se nás mladík zeptá, jak chceme platit. V šoku zapomínáme všechna anglická slovíčka, dorozumíváme se rukama a nohama, vysvětlujeme, prosíme, nechápeme, ale s recepčním nehneme. Rezervace není zaplacená, peníze z účtu sice odešly, ale server, přes který jsme vše zařizovaly, je nestihl včas převést na účet hostelu. Nezbývá nám nic jiného, než dát kreditky dohromady a pokoje zaplatit znovu.
Po hodině konečně dostáváme kartu a číslo pokoje! Hořkosladká příchuť blížícího se odpočinku mísící se s vědomím vyluxovaných účtů nás provází celou další půl hodinu, během níž bloudíme hostelovým komplexem, stoupáme do nekonečných výšin točitého schodiště a motáme se uzounkými chodbami ve snaze najít neexistující pokoj. „Tady to je jako v Bradavicích, to schodiště se snad samo přesouvá, ne?“ poznamenávám otráveně. Když to řeknu po desáté, Denisa mi vytrhne papírek s číslem z ruky. „Ne, špatně jsme přečetly to číslo.“ Za všechno pochopitelně může škrabopis recepčního.
Se správnými informacemi jsme pokoj našly snadno. Všechny jsme odhodily tašky do rohu a plácly sebou na palandy, vděčné, že jsme konečně tam, kde máme být. Naše blaženost ale netrvala dlouho a dveře začaly pípat. Vrhly jsme na sebe vyděšené pohledy, načež se ve dveřích objevila skupinka Japonek v našem věku. Navzájem jsme se začaly zavalovat otázkami a omluvami a po chvíli šly další (a naštěstí poslední) z řady nešťastných událostí vyřešit do haly. Recepční oběma skupinkám omylem přidělil stejný pokoj a stejné karty. Dodnes na něj vzpomínáme s láskou.
Druhý den vstáváme pozdě, palandy jsou až moc pohodlné, jako by se nám hostel odvděčoval za všechny způsobené útrapy. Nakonec ale ještě dopoledne vyrážíme metrem směr Notting Hill, a to s úmyslem vidět jediné, modře natřené dveře. Už prvních pár sekund v podzemí lituju té flanelové košile. Londýnské metro totiž vůbec není chladné jako to pražské, které v horkých letních dnech slouží jako jedna obrovská klimatizace. Londýnské metro je blízko peklu. Je v něm tepleji než v sauně, a já upřímně lituju, že jsem se do britské metropole vybavila teplým oblečením v očekávání, že počasí bude příznačně anglické; větrné a deštivé.


Konečně se z toho předraženého, pohyblivého wellness centra vypotácíme na denní světlo a obklopí nás malebná nádhera zapadlých kaváren, které se teprve probouzejí k životu, a typicky anglických domečků lemovaných zábradlím z tepaného kovu, jejichž omítky září všemi barvami duhy. Některé z nich jsou uměleckými díly samy o sobě – zazděná okna jedné rohové stavby byly pomalovány věrohodnými napodobeninami legend hudebního světa, Freddie Mercury pěje po boku Amy Winehouse, na elektrickou kytaru jim k tomu hraje David Bowie a další, kam se hrabe Madame Tussauds. Jako pět Julií se nahrneme k temně modrým dveřím a naivně doufáme, že nám otevře Hugh Grant, abychom mu mohly říct, že jsme redaktorky z časopisu Kůň a pes a rády bychom s ním udělaly rozhovor. Bohužel neotevřel ani Spike v potápěčských brýlích.


Pokračujeme tedy do centra, projdeme si Oxford Street, s velkým sebezapřením obloukem obejdeme Primark a po chvíli staneme na Picadilly a užíváme si neutichajícího ruchu, desítek červených autobusů a černých taxíků a obrovských reklam na Samsung, McDonald a Coca-Colu, které ozařují prostranství plné obchodů se suvenýry víc než ostré polední slunce. Místo, na kterém kromě reklam skoro nic není, ale přesto ho naleznete na všech pohlednicích z Londýna i navzdory tomu, že má tohle město nesčetně míst mnohem více okouzlujících, poměrně rychle opouštíme, abychom si mohly prohlédnout Trafalgar Square. Než jsme do Londýna odjely, zajímala mě na něm především skoro dvě století stará Národní galerie s ještě mnohem staršími díly dávných mistrů, teď to byly hlavně fontány, do kterých bych mohla strčit ruce až po ramena a ulevit svému tělu od nesnesitelného horka. Odtáhnou mě od nich až kamarádky s argumentem, že mají hlad.



Ráda bych zdůraznila, že pro pět studentek s velmi omezeným rozpočtem, který ještě značně snížil místní hostel, jsou šance najíst se v Londýně košer mizivé. Než abychom zaplatily za talíř těstovin velikosti podšálku patnáct liber, radši dennodenně obědváme a večeříme ve fastfoodu. Ještě pár dní poté je mi ze spojení „výhodné menu“ zle.
Pokračujeme po stopách našich oblíbených filmů a příběhů, zastavíme se na Baker Street v muzeu Sherlocka Holmese, velkou část odpoledne strávíme v parku Primrose Hill (Bridget Jones), odkud je krásný výhled na celé město. Za rozhlehlými pásy sytě zelených korun se rozprostírá betonový zázrak, všechny ty kontrasty opulentní architektury, bohatě zdobených staveb z uplynulých století, někdejší rysy původního Londýna se vší jeho magickou krásou a moderní funkcionalistické budovy všemožných tvarů vypínající se vysoko k mrakům tak často ztěžklým dešťovou vodou. Sedíme tam a pozorujeme tu diverzitu, odlišnost domů, lidí, kultury, nikam nespěcháme a Londýnské oko se, jako by s námi souznělo, šnečím tempem točí stále dokola, ždímající nekřesťanské peníze z výhleduchtivých turistů, k nimž se za pár hodin přidáme.



Dalšími dvěma parky jenom projdeme. Green Park nás zavede k Buckinghamskému paláci, St. James Park zase k fotogenickým veverkám, které si neohroženě berou oříšky přímo z naší ruky. V tu dobu už padám žízní, protože mi došla voda a Londýn je i v půl šesté večer hotová výheň. Park je nekonečný a ve čtvrtích kolem Westminster Abbey, budovy parlamentu a věhlasného Big Benu nejsou k nalezení žádné obchody, jen nekonečné ulice plné luxusních hotelů a budov neznámého účelu. Už si pohrávám s myšlenkou, že vypiju Temži, když se před námi konečně jako fata morgana zjeví Tesko, kde si kupuju dvě dvoulitrové lahve vody, co kdyby náhodou. V centru města je očividně stejný nedostatek supermarketů jako odpadkových košů. Udivuje mě proto, že jsou londýnské ulice čisté a lidé hydratovaní.
Chvíli brouzdáme kolem řeky a nasloucháme večerním melodiím velkoměsta. Na rozdíl od centra Paříže tu neplatí dopravní zákon „Kdo víc troubí, má přednost“, proto tiché motory taxíků, doubledeckerů a zvonky všudypřítomných cyklistů jen podkreslují skutečnou hudbu linoucí se z nástrojů a úst tzv. „buskers“ neboli pouličních umělců. Nepotkáte tu jen zpěváky a nadané kytaristy, ale třeba i flétnisty a saxofonisty, kteří se procházejí uprostřed jednoho z nejfrekventovanějších mostů a hrají jako o život, uzamčeni ve svém vlastním vesmíru uprostřed devítimilionového Londýna.



V půl osmé přichází moment, kdy uvidíme medovou září zalité město z ptačí perspektivy. Fronta je nekonečná a my se po zkušenosti s hostelem modlíme, aby lístky koupené přes internet byly opravdu platné. Pracovník ochranky si k naší úlevě vezme lístky a nařídí nám otevřít tašky. „Nemáte u sebe nůž?“ zeptá se. Chci zažertovat a říct, že jsem ho zapomněla doma, ale při pohledu na jeho neprostupný výraz jen zavrtím hlavou. Než nastoupíme, před zeleným plátnem si nás vyfotí tamní fotograf, aby nám pak při odchodu mohli za pětadvacet liber nabízet kýčovitou fotku s londýnským panoramatem, kterých jsme si za náš pobyt stačily samy vyrobit stovky. A zadarmo. Ale půlhodinové obdivování města z London Eye stojí za to, všechny památky máme jako na dlani, kouzelný západ slunce jim dodává romantický nádech.
Zbytek dne strávíme u Tower Bridge, který se rychle stane naším nejoblíbenějším místem z celého Londýna. Sedíme celou věčnost na kamenných schodech u řeky, v níž se odrážejí světla noci, na obou březích se rozléhají moderní čtvrti plné mrakodrapů, z restaurací a stánků k nám vítr žene vůni jídla, které si nemůžeme dovolit, a po naší pravici se zdvihá a klesá most, jak pod ním projíždějí lodě, věže září šedě fialovou barvou. Celé je to ryze osobité, ryze londýnské.
Druhý den je o poznání méně nabitý, hlavně proto, že největší evropský ostrov nezklamal ve své přirozenosti. Začalo pršet. Nákupy v Primarku i přes nepřízeň počasí strávíme jen několik hodin a odjíždíme do Covent Garden, prohlížíme si malé obchůdky a stánky se zbožím, z jehož rozmanitosti přechází zrak, a na chvíli si připadáme, jako bychom vkročily do nejznámější divadelní hry G. B. Shawa.



Z Pygmalionu se přesouváme rovnou do světa Harryho Pottera, další zastávkou je totiž nádraží King's Cross Station a nástupiště devět a tři čtvrtě. U rozpůleného vozíku s kufry a klecí na sovu (ovšem bez sovy) nám kolem krku naaranžují šálu v barvách zvolené koleje, do ruky vrazí kouzelnickou hůlku, usmějeme se, vyskočíme a k našemu velkému zklamání stále zůstáváme v mudlovském světě, expres do Bradavic opět odjel bez nás. Ale aspoň máme fotku, ze které sálá dojem, že jsme tou zdí v další vteřině opravdu prošly a my tak můžeme aspoň snít.
V obchodě Harryho Pottera si kupuju tři knihy, jeden paperback za osm liber, a mám ze svého úlovku radost, jsem vychytralá jako liška. V našich knihkupectvích je Harry Potter v překladu i originále příšerně předražený! O tři týdny později nacházím v Levných knihách stejnou edici za šedesát korun. Ať žije naivní turista.
Vracíme se k Westminsteru a pořizujeme další kýčovité „skákací“ fotky před Big Benem, Churchillova socha na nás zamračeně shlíží, japonští turisté s foťáky přirostlými k dlaním chápavě přikyvují. Vozíme se v patrovém autobusu, užíváme si výhledu, projíždíme kolem katedrály svatého Pavla, jdeme k filmovému domu Bridget Jones. Poslední díl měl den před naším odjezdem premiéru v českých kinech, a tak jsme stále plné dojmů. Lidé postávají před hospodami a bary s pintami v rukou, sledují pět holek, co se donekonečna fotí u obyčejného domu, nechápou proč. Pravděpodobně totiž jako většina lidí všude na světě vůbec netuší, jaké poklady ve vlastním městě mají.



Jdeme si užít poslední večer v Londýně k našemu oblíbenému místu; šedofialovému mostu. Je tam nějaké venkovní divadlo, nenápadně se tam vetřeme, ale nebaví nás, a tak večeříme bagety z Teska a mlčky obdivujeme tu krásu. Nechce se nám domů, ale zvedá se vítr a vyžene nás od řeky. Noční Londýn si ještě naposledy vychutnáváme z patra červeného doubledeckeru, cesta je dlouhá, ale ani trochu nudná, každé londýnské zákoutí jako bychom objevovaly poprvé, třebaže už jsme ho předtím několikrát viděly. Spát jdeme až dlouho po půlnoci.
Město tou dobou ještě stále hýří bujarým, nekonečným veselím.

2 komentáře:

  1. Moc pěkné! Sháním inspiraci co v Londýně určitě neopomenout na naší naplánované říjnové cestě. :) Mohla bych se zeptat, kde jste byly ubytované? :) díky moc a měj se krásně, Š

    BLOG Corculum♥
    Instagram @stepanka_t

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :) Ty jo, v nějakém hostelu v centru, ale jak se jmenoval, to už ti přesně neřeknu. :( Zařizovaly jsme to ale přes Booking.

      Vymazat