Detektivky a thrillery často nečtu - spíš je sleduju ve filmové podobě. Ale protože jsem začátkem léta nutně potřebovala něco, od čeho se nebudu moct odtrhnout a co mě přivede na jiné myšlenky, sáhla jsem po jedné z nejvýraznějších knih tohoto žánru, které letos na jaře vyšly: prvním díle série britské spisovatelky Helen Fieldsové.

Když v odlehlém koutě skotských hor najdou shořelé tělo Elaine Buxtonové, která před nějakou dobou zmizela, začne skutečná Elaine posté křičet do tmy v tajném pokoji jednoho domu v Edinburghu. Inspektoři Luc Callanach a Ava Turnerová stojí v boji proti psychopatovi, který za sebou pečlivě zahlazuje všechny stopy. Takže jak ho najít? 

Tak nějak by se dalo shrnout, o co v Dokonalých stopách jde. Na příběh ještě lákají citace blogerů a spisovatelů na minimalistickém přebalu. Paul Finch například píše, že v knize proti sobě stojí sympatický hrdina a "jeden z nejděsivějších psychopatů, na jaké v krimi literatuře narazil". 

U toho se na chvíli zdržím a řeknu, že Paul Finch má určitě pravdu. Kam se na nenápadného akademika Reginalda Kinga hrabe takový Hannibal Lecter. Kdybyste chtěli namítnout, že jsem vám právě vyzradila jméno vraha a zkazila napětí, tak nebojte. Autorka nás s ním seznámí už v prvních kapitolách, které střídavě sledují jeho myšlenkové pochody a dění u policie, která po (velmi) malých kouskách případu přichází na kloub. 

Fieldsová čtenáře sice kapitolami psanými z Kingova pohledu připravila o moment překvapení, ale vynahradila to něčím cennějším, byť v žánru detektivky ne tak často viděným, a sice psychopatovým vnímáním vlastního života. Díky tomu dostává postava Reginalda Kinga jiný rozměr. Dostaneme se mu pod kůži; dozvíme se o křivdách z minulosti, ale hlavně to, jak je viděl on sám, jak ho to ovlivnilo. A to, jak své zločiny ospravedlňuje, přinejmenším šokuje.

Tyto pasáže bohužel taky posloužily k někdy až příliš detailně vyobrazovanému násilí. Díky tomu sice pochopíme, proč Paul Finch píše, že jde o jednoho z nejděsivějších psychopatů, otázkou ale zůstává, jestli to je nosné pro příběh jako celek nebo autorka jen chtěla dodat ději "trochu šťávy". Detektivka, která je tak dobře napsaná, podle mě nic takového nepotřebuje. Navzdory tomu si myslím, že se jedná o nejsilnější a nejpovedenější části Dokonalých stop.

Líbily se mi dvě hlavní inspektorské hvězdy románu, a sice Luc Callanach a Ava Turnerová. I u Callanacha se autorka nebála jít do popisování detailů z jeho života, a připadá mi to skvělé nejen proto, že to postavě opět přidalo na autentičnosti, ale taky proto, že Callanachův příběh nehrál jen na druhé housle, ale později se propojil s hlavní dějovou linkou. Nevyužitý nezůstal ani druhý případ, na kterém Turnerová s Callanachem pracovali. Všechno zapadlo jako kousky skládačky, dokonale promyšlené. 

Autorka děj nezdržovala dlouhými popisy, dialogy jsou svižné a román se tak čte v podstatě sám. Navíc díky tomu, že Fieldsová léta pracovala jako právnička a věnovala se i vážným případům vražd, působí věrohodně. Poslední plus dávám za prostředí Skotska a převážně Ediburghu v období zimy. Nejenže podtrhuje mrazivou atmosféru, ale osobně jde o moje srdcové místo, takže mě příběh zasazený do jeho ulic mile potěšil.