Nedá se říct, že bych se od psychologického románu o lásce dvou žen z úplně jiných světů nemohla odtrhnout. Dávala jsem si se čtením na čas. Možná proto, že Carol je zkrátka tak dobrá, že jsem nechtěla, aby skončila. Pamatuju si, že jsem ji poprvé četla během svého prvního měsíce v Cardiffu. Ještě poměrně teplé zářijové a říjnové dny jsem trávila na lavičce v Bute Parku, který se rozléhá kousíček od čtvrti Pontcanna, kde jsem bydlela, zachumlaná v obrovitém tmavomodrém šátku a pomalu se nořila hlouběji do téhle osudové romance. A neodvolatelně jsem se zamilovala.

Román zachycuje citové vzplanutí, které se nečekaně rozvine mezi Carol, vdanou, bohatou, elegantní femme fatale, a mladičkou jevištní výtvarkyní Terezou, která si přivydělává prací v hračkářství. Jejich setkání je osudové, jako blesk z čistého nebe, láska mezi nimi se však rozvíjí pozvolna, nenápadně, skoro jako by opravdový vztah neměl nikdy přijít. 

Je pravda, že v padesátých letech minulého století byla tato podoba lásky zakázaným ovocem, a autorka z této skutečnosti v knize těží, stejně jako ze zkušenosti s psaním krimi románů. Ke konci totiž příběh dostane lehce detektivní nádech a dokonce překvapí i zajímavým, byť ne tak nepředvídatelným zvratem a Carol následně musí volit mezi (pravděpodobně) životní láskou a svým dítětem. Musím říct, že v poslední třetině mi atmosférou i cestováním napříč Státy kniha trochu připomínala mou milovanou Lolitu. A líbilo se mi, že jsem si do poslední chvíle vlastně nebyla jistá, jestli román skončí dobře, špatně nebo hořkosladce. 

Patricia Highsmithová ve čtyřicátých letech pracovala v obchodním domě, kde jednou uviděla ženu v norkovém kožichu, která si u ní kupovala panenku. Podle jejích slov byla jako zjevení. A byla to inspirace. Když přišla večer domů, příběh hned zaznamenala do svého zápisníku. Osm ručně psaných stran, dva neobyčejné osudy. Cena soli, jak se román původně jmenoval. "Plynulo mi to z pera jako nic - začátek, střed, závěr. Trvalo mi to asi dvě hodiny, možná i méně," píše Highsmithová, která Carol nejdřív vydala pod pseudonymem, protože nechtěla být známá jako autorka lesbických románů.

Už tehdy stvořila dvě naprosto protikladné postavy, mezi nimiž by si kdokoliv představil i pouhé přátelství jako nepravděpodobné. Kouzlo je v tom, že (především mladé) čtenářky se mohou ztotožnit s oběma - Terezou, šedou myškou, co se teprve hledá, a sebevědomou Carol, osudovou ženou. Každá dívka jednou byla Terezou a doufala, že jednou bude Carol. A přestože je příběh psaný v er-formě, díky autorčině neobyčejnému vypravěčskému talentu se dá do obou postav bez problému vcítit, především do Terezy. 

Tempo, kterým se příběh posouvá kupředu, je velmi pomalé, přemýšlivé, ale všechny emoce a pasáže mají v Carol svoje pevné místo, nic nepřebývá. Styl psaní není přehnaně poetický, Highsmithové se ale skvěle daří vystihnout atmosféru padesátých let a zimního New Yorku, dýchá na vás skoro z každého slova.

Těm, kteří jsou zvyklí na svižnější psaní, možná bude chvilku trvat, než se začtou. Ale možná je to dobře, možná to byl dokonce autorčin záměr. Protože tahle kniha o osudu, bolesti a lásce, která nepůsobí šablonovitě, prostě stojí za vychutnání, stejně jako kousek kvalitní čokolády. 

Filmové zpracování se mi líbilo, bylo krásně výpravné a Cate Blanchett i Rooney Mara byly ve svých rolích úžasné, ale... kniha byla lepší. Asi proto, že do filmu se nějak nepodařilo vměstnat tu neprvoplánově dojemnou, dlouho budovanou a místy tak trochu tíživou atmosféru. Ale určitě stál za vidění. A mimo to se mi neskutečně líbí filmová obálka, a to i přesto, že normálně je moc nevyhledávám.