středa 30. března 2016

My Sister's Keeper

Skvělá, úžasná, perfektní, srdce-lámající knížka! Přečtěte si ji, hned!


Ráda bych napsala jenom tohle, protože ono by to i stačilo. Tenhle román mě POHLTIL, Jodi Picoult je úžasná, obdivuhodná spisovatelka, a já se do jejího příběhu bezmezně zamilovala, a právě proto ji nemohu odbýt jedním řádkem, i když bych chtěla, protože vím, že psát tuhle recenzi objektivně bude těžké, stejně jako bylo těžké psát objektivní recenzi na Gejšu, Divočinu a všechna díla, která se nějak dotkla mojí duše. My Sister's Keeper jako by ji vtáhla mezi své řádky, zaklapla se a šmytec. Ano, tak skvělé to bylo.
Výtisk jsem si koupila na podzim v jednom krásném malém knihkupectví ve Falmouthu, ale protože se mi samozřejmě mezi tím pod ruku dostaly tucty dalších knih, četla jsem ji až teď. Musím se přiznat, že jsem ji odsouvala na čekacím listě taky proto, že jsem už nesčetněkrát viděla film, takže jsem příběh znala (nebo jsem si to aspoň myslela), a taky protože jsem si při zběžném prolistování všimla, že je tam dost lékařské a právnické terminologie, což mě trochu děsilo (nerada čtu se slovníkem v ruce). Ale ani jedno z toho nakonec nebyl problém. My Sister's Keeper je kniha, která se jako jedna z mála podobá filmové adaptaci řekla bych minimálně. Obzvlášť závěr mi vyrazil dech.
Ale to předbíhám. Abyste věděli, o co v románu vůbec jde. 
Anna Fitzgeraldová je třináctiletá holka, jejíž starší sestra Kate umírá na vzácnou formu leukémie (akutní promyelocytární leukémie). To vypadá jako klišé, které jsme tu měli už mockrát, že jo? Jenomže to by Anna nesměla být zkumavkové dítě, jehož geny byly speciálně upraveny, aby se shodovaly s Katinými  - aby Anna mohla sloužit jako Katin dárce krve a kostní dřeně. Nikdo se neptal na Annin názor, nikdo se nesoustředil na ni jako na samostatnou bytost, všichni považovali za samozřejmé, že udělá vše, aby udržela svou sestru při životě. 
Takže ani teď, když Kate potřebuje ledvinu, se Anny nikdo neptá, jaký má z toho pocit; prostě předpokládají, že bude znovu figurovat jako dárce. 
Všechno se ale mění ve chvíli, kdy šerif její matce doručí obálku, která jejich rodinu roztříští na kousky. Anna žaluje rodiče o právo na vlastní tělo. 


Po napsání stručné anotace je to asi zbytečné říkat, ale od téhle knihy rozhodně nečekejte žádnou oddechovku. Je to silný, bohatě vrstvený příběh, který v některých pasážích víc než flirtuje s úvahovým slohovým postupem - ten občas i na celou kapitolu téměř vytěsní vyprávěcí. Tyhle úvahy jsou takové vedlejší dějové linky, umně umístěné a věkově i genderově oddělené, čímž se dostávám k tomu, že příběh je podáván nejen z pohledu Anny, ale i dalších pěti postav. Briana (otce), Jesseho (staršího bratra Anny), Campbella (Annin obhájce), Sary (matky) a Julie (guardian ad litem = zástupce hájící zájmy dětí, nenarozených a právně nezpůsobilých osob při soudních procesech). A ty se samozřejmě taky nesoustředí primárně jenom na Annu a její proces, ale prožívají vlastní soukromá dramata, časté jsou i retrospektivní vstupy, díky kterým se lépe vcítíme třeba do Sary, která je podle mého nejlépe napsanou, ale taky čtenářsky nejhůře přijímanou postavou. 
Je to matka, která chce stůj co stůj zachránit dítě, i za cenu toho, že by to druhé měla vystavit ohrožení. Její jednání je místy paradoxní, neférovost vůči Anně je občas skoro hmatatelná, a přesto každá matka na světě musí pochopit, že navzdory tomuhle všemu chtěla jen udržet svou rodinu pohromadě, kompletní. Že obě dcery milovala stejnou měrou, ale občas neměla ve svých rozhodnutích na vybranou. Ačkoliv v tak složité otázce morálky a férovosti vůči jedinci je pravděpodobně velice těžké dát jednoznačnou černobílou odpověď; to je správné, to je špatné. 
I proto podle mého autorka otevřela toto téma v myslích více charakterů, aby čtenář viděl za roh, aby mohl poodstoupit a udělat si na jednotlivé pohledy, které se ve faktech prolínaly, avšak emocionálně byly na míle vzdálené, vlastní názor. 
Kromě nápaditého příběhu a faktografické stránky, kterou má autorka opravdu propracovanou do nejmenšího detailu - skloubit otázky medicíny a práva v románu tak, že to vypadá, jako by to psal odborník na obojí, je něco, co budu nadosmrti obdivovat -, knize kraluje právě psychologie postav a jejich emoce, které probouzí ve čtenáři tunu pocitů, o kterých ani nevěděl, že je v sobě někde má. Ne neprávem se o Jodi Picoult říká, že je mistryní současného psychologického románu
Avšak i přes tohle tvrzení sama autorka přiznává, že ačkoliv  stvořit mladého delikventa, který je naštvaný na celý svět, Jesseho, byla ta největší zábava, jakou při psaní zažila, vyprávět z pohledu mužské postavy, nehledě na to jaké, je tak trochu jako nosit kabát o několik velikostí větší. Hrajete si v něm na něco jiného, než ve skutečnosti jste, ale když si nedáte pozor, snadno vyklouzne to, co je pod ním; ženské já. Pokud měla tyhle pocity, dokázala je skvěle usměrnit, protože mužské postavy jsou v románu vykresleny obdivuhodně uvěřitelně. 
Co může čtenáři připadat na první pohled zvláštní, je nezahrnutí pohledu Kate. Proč zrovna ona, ústřední postava, na které vedle Anny víceméně stojí celý příběh, nemá v knize aspoň pár kapitol? Chvíli mě to mrzelo, ale pak jsem se s tím smířila, a ke konci, kde Kate skutečně trochu prostoru dostane, jsem musela přiznat, že absencí pohledu Kate v průběhu děje nejenže se autorka vyhnula přehnanému sentimentu a klišé, ale "utvrdila tím muziku." Stejně jako závěrem, snad nejlepším, jaký jsem vůbec kdy četla (věřte mi, hrozně mě svrbí prsty, nejradši bych to sem všechno vyklopila, ale nechci vám zkazit případný zážitek z četby).


Kromě kapitol byla kniha rozčleněná ještě do částí, které byly nadepsané jako jednotlivé dny, všechno se tak odehrálo během necelých dvou týdnů, během kterých si postavy stihly v podstatě zrekapitulovat významné okamžiky svých životů - ale ani v nejmenším to nepůsobilo uspěchaně. Před každou část autorka umístila pečlivě vybraný citát od autorů jako je Milton, Shakespeare nebo D.H. Lawrence, většinou nějak asociovaný s ohněm, vesmírem (Brian je povoláním hasič, on i Anna se zajímají o astronomii), láskou, křehkostí života. Podobné ozvláštnění volila třeba i Cheryl Strayed u Divočiny a oslovilo mě to úplně stejně, v My Sister's Keeper možná o kapku víc. Tak nějak vás citát na začátku strhující pasáže ještě víc emocionálně rozerve, což je přesně to, co tahle kniha dělá, a ty citáty tomu napomáhají. A je to skvělé. Jen namátkou vyberu příklad.

You, if you were sensible, 
When I tell you the stars flash signals, each one dreadful.
You would not turn and answer me
'The night is wonderful.'

D.H. Lawrence, Under the Oak

Mohla bych tu o knize, jejíž český překlad nese název Je to i můj život, básnit ještě týden, ale tenhle článek už je tak dost dlouhý, takže to utnu s mým nejupřímnějším doporučením. Je to krásná, citlivá a důležitá kniha, která si zaslouží vaši pozornost jako žádná jiná. Nenechte se odradit žádnou negativní recenzí (ačkoliv pochybuji, že nějaká vůbec existuje) nebo možnou skutečností, že už jste třeba viděli film, My Sister's Keeper je geniálním dílem a navzdory tématu jediným svého druhu.

100%

4 komentáře:

  1. Jodi Picoult má všechny knížky skvělé

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím jsem četla jen My Sister's Keeper, ale lákají mě určitě i další. Třeba Vypravěčka nebo Vlk samotář. Nutno říci, že autorka si vybírá ke zpracování opravdu neobvyklá témata, a to se mi dost líbí. :)

      Vymazat
  2. Naprosto úžasně napsaná recenze - už dlouho se chystám s Jodi začít a teď jasně vím, která knížka bude první :) Moc Ti děkuji a přeji krásný den :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuju za tak krásný komentář a ať se ti knížka líbí! :)) Krásný den!

      Vymazat