neděle 30. července 2017

Malý život aneb emocionální realismus Hanyi Yanagihary

První jiskru inspirace k napsání románu Malý život prý v Hanye Yanagihaře zažehl pohled na fotografii Diane Arbusové Přetočený muž ve svém hotelovém pokoji. Deset let o tom obrazu podle svého článku o procesu tvorby Malého života, který sepsala pro magazín Vulture, přemýšlela a chtěla ho doplnit textem. Chtěla vytvořit příběh o mužském přátelství a portrét samoty, jejím specifickém druhu, který znají jen obyvatelé velkoměst. A především chtěla vdechnout život komplikované osobě, protagonistovi, kterému už v jeho malém životě nikdy nebude lépe...


neděle 9. července 2017

Pohnuté osudy a reální hrdinové. Román To prší moře jde s emocemi na dřeň

Román To prší moře z roku 2015 je druhou knihou z pera spisovatelky Radky Třeštíkové. Ačkoliv je podle mnohých recenzentů a kritiků tím nejlepším, co právnička z povolání a matka dvou dětí napsala, trochu neprávem stojí ve stínu veleúspěšných Bábovek, které vyšly loni. A nový román Osm s detektivní zápletkou tento neobyčejně citlivý příběh možná upozadí ještě víc. Tak jsem se pro vás rozhodla sepsat pár důvodů, proč byste ho v knihkupectví či knihovně měli přestat míjet, vykouknout zpoza stránek Bábovek nebo "Osmičky" a začíst se do příběhu, který je syrový, reálný, a přesto není nasáklý patosem...

sobota 8. července 2017

Za vším hledej kočku

Ač je Michaela Klevisová jednou z nejplodnějších českých detektivkářek (na kontě má už čtyři knihy s detektivem Bergmanem v hlavní roli - a v srpnu vyjde pátá), sama říká, že si čas od času ráda odběhne k psaní povídek. I když její detektivky nestojí na násilí a krutosti, ale spíš na práci s psychologií, pořád zpracovávají těžkopádnější témata než povídky, které jsou její "srdcovkou" a určitou formou relaxace. Štěstí je zadarmo je už třetí sérií kočičích příběhů, kde ale na rozdíl od těch předešlých jako protagonisté občas vystupují i psi. 

úterý 4. července 2017

Víla ve Stromovce

Světlé vlasy do pasu, modré oči, bledá pleť. Růžová sukně, krajka a čelenka z květin. Prochází se bosa parkem, víla uprostřed velkoměsta. Ve vzduchu vůně čerstvého léta, na kůži hladí vítr a tančí paprsky odpoledního slunce. Ačkoliv Eva působí křehce, ladně, ve skutečnosti jsem se u žádného focení takhle nezasmála. "Hopsám si tu jako víla, co hledá svého víláka," komentovala každý svůj pohyb, který vypadal jako baletní variace. Skoro se mi nechtělo věřit, že Eva vlastně nikdy profesionálně netancovala. Hraje tenis. A studuje policejní akademii. A přesto na těch éterických fotkách, které se mi podařilo zachytit, vypadá jako bytost, která se v tomhle světě ocitla náhodou...

sobota 1. července 2017

Tančit s větrem

Po dlouhé době jsem konečně vyrazila fotit. Zase do Divoké Šárky, tentokrát s rusovlasou Natálkou. Když jsem v Praze, nejraději bych fotila (a žila) jenom na tomhle místě. Má takovou podmanivou atmosféru, díky skalám a vysoké trávě ani nepůsobí jako pražská periferie, ale spíš jako kousek světa, co tak nějak existuje v tom našem, a přesto je někde daleko, v paralelním vesmíru. A během západu slunce to celé působí ještě magičtěji. Až se z toho člověku chce tančit...