Jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá
Sedím na lavičce v parku plným
spadanýho listí. Lidi choděj kolem jak bezduchý schránky, tíha života jim tváře
vysušila tak, že připomínaj něco mezi rozinkou a uzlíčkem nervů. Tuším, že
právě začal listopad, ale nejsem si úplně jistá. Dny mi splývaj v týdny, minuty
v dny a vteřiny v hodiny. Nebe je šedý jak holubí peří a prostoupený nicotným
prázdnem. Stejně jako moje mysl.
Čím to je, že zrovna mně bylo určený
ztvrdnout tady, v tomhle městě? Sama, s pár drobnýma v roztrhaný kapse a
žaludkem prázdným, jak sud od vína. Tolik naivity, tolik houževnatosti mladýho
nenasytnýho srdce plnýho očekávání. Jenomže srdce touží, mysl vyhlíží, život plyne a tělo chřadne. A nakonec skončíte na lavičce v parku na kraji města, s
novinama pod zadkem. A na to vám stačí jedno pitomý rozhodnutí, jediný
pochybení.
Zvednu unavený oči od popraskaný kůže na rukou a zadívám se na uschlej strom přede mnou. V tu chvíli mi hlavou probleskne celej můj život.
Zvednu unavený oči od popraskaný kůže na rukou a zadívám se na uschlej strom přede mnou. V tu chvíli mi hlavou probleskne celej můj život.
Bylo mi devatenáct a zrovna jsem
zapíjela maturitu s kámoškama v baru. Čtyři měsíce volna byly před náma a po
nich měla přijít naše vysněná budoucnost. Já měla namířeno na práva do Prahy,
Lucka na medicínu a Eva na stáž do Francie. Mělo to bejt tak, a ne jinak.
Jenomže tu noc si osud vybral svý.
Tancovala jsem v davu lidí mýho věku
a užívala si bezstarotnost letního večera, když jsem kolem pasu ucejtila něčí
ruce. S trhnutím jsem se otočila a uviděla jeho. Nebesky modrý oči, havraní
vlasy a pleť bledá, jak čerstvě napadlej sníh. Naklonil se ke mně a zeptal se:
“Zatancuješ si se mnou?”. Jeho dech byl po alkoholu cítit trochu nasládle. A
já, jako v hypnóze, v ten moment naprosto neschopná přemejšlet nebo ovládat svý
tělo, jsem přikývla. Tancovali jsme celou noc a ráno, když na východě slunce
rozčíslo mraky a on mě doprovodil domů, jsem se do něj bezmezně zamilovala.
Následující čtyři měsíce jsme byli
pořád spolu, každej každičkej den. Byl skvělej a já si neuměla představit svůj život
bez něj. Najednou mý plány nějak přestaly bejt důležitý, mý ambice se schovaly
do sklepa a odmítaly odtamtud vylézt. Odložila jsem studium a měla jsem se rok
toulat s Erikem po Evropě. Kdybych tenkrát věděla, kam až mě ty nezávazný
toulky zavedou, poslechla bych tátu, sbalila si svejch pět švestek a odjela na
kolej. Ale jak jsem řekla, někdo tam nahoře to měl vymyšlený jinak.
První tejden jsme strávili v
Bratislavě s Erikovou partou. A právě tam jsem dostala první, a vlastně i poslední příležitost vrátit svůj život do zajetejch kolejí. Když já ho tolik
milovala. Přes všechno negativní, co na něm bylo. A že toho bylo dost.
Alkoholickým hýřením počínaje, přes rvačky všude možně, fetováním konče. Jeho
povedená partička v tom svinstvu jela už pěknou řádku let, on se k nim přidal
zhruba před půl rokem. Ale jak sám jednou řekl: “Když se s tebou rozjede tenhle
vlak, je jedno, jak dlouho v něm jedeš, jestli měsíc, nebo deset let. Nemá
žádnou stanici, na který by stavěl.”
S těma modrýma očima dokázal
ovládnout každou molekulu mýho těla, a když se mě zeptal, jestli pojedu s ním,
tak jsem nastoupila. Tenkrát jsem si myslela. “Kde bych byla, když ne tady? S
kým bych byla, když ne s ním?” Když si ty měsíce mýho skoku do bezedný propasti
přehrávám, nejsem si jistá, jestli to začalo kývnutím na první dávku, nebo
kývnutím na ten tanec. Ale vlastně je mi to jedno.
Další roky byly doslova jako na
houpačce. Jednou nahoře, jednou dole. Závislost, deprese, hádky, usmiřování.
Ale pak se lano zpřetrhalo a houpačka spadla. Erik umřel a já zůstala bez šance
se ještě někdy zhoupnout nahoru. Bylo mi tenkrát třicet, ale připadala jsem si
na tisíc let. Neschopná ničeho, ani brečet jsem nezvládla, natož začít od
znova. A to byl ten mezník v mým životě, kdy na mě plně dolehla tíha Erikových
slov: “Když se s tebou rozjede tenhle vlak, je jedno, jak dlouho v něm jedeš,
jestli měsíc, nebo deset let. Nemá žádnou stanici, na který by stavěl.” A tak
jsem pokračovala v jízdě, až jsem dojela sem.
Bůh ví, kde jsou teď Lucka s Evou.
Nejspíš žijou šťastný životy, oblkopený prckama, s milujícím manželem po boku a
právě teď už asi vybíraj vánoční dárky. A kde jsem já? Na lavičce, v parku,
zírám na uschlej strom, kterej je ztělesněním mýho bídnýho života a nemám zhola
nic. Co bylo, už není, všechno svý jmění jsem rozfofrovala, jsem silná jak
silný je lano, co k nebi mě poutá.
0 komentářů