V Hostovského románu Cizinec hledá byt, který však literární kritik Václav Černý označuje spíš za delší povídku, se zrcadlí všechny typické rysy autorovy tvorby. Od filozofického až psychologického rozměru se přes témata odcizení, izolace jedince ve společnosti a příznačnou symboliku dostává až k fantaskním prvkům, které ve svých dílech, a právě Cizinec hledá byt je toho nejlepším důkazem, sofistikovaně prezentuje. Stejně tak do nich promítá i vlastní osudy - i on byl, tak jako hlavní hrdina doktor Marek, věčným cizincem, jelikož celý život strávil cestováním a usadil se až ve svých osmapadesáti letech v New Jersey, kde o sedm let později zemřel.

Děj jednoho z jeho nejslavnějších děl začíná ve chvíli, kdy český lékař Václav Marek dostane vyhazov z dosavadního bytu a začíná hledat v New Yorku nový domov, avšak marně. Sice nikdy není bez střechy nad hlavou, svou náruč mu totiž nabídne hned několik přátel a známých, ale je všude pouhým hostem, navíc nikde nemá klid na dokončení své práce (o níž až do konce nevíme zhola nic, a tak se v průběhu románu přetavuje v takzvanou sisyfovskou činnost), a proto se neustále stěhuje.

Díky tomu se čtenář seznamuje s rozličnými postavami, které skrytě poukazují na určitý sociální problém. Na symbolice Egona Hostovského (a symbolice obecně) je krásné to, že vlastně nikdy nepředstavuje identickou věc či pocit, ač se o to autor snaží sebevíc, vždycky se najde aspoň jeden čtenář, který si pod daným emblémem představí něco jiného. Jako by pak každý člověk četl docela jinou knihu, v tom je kouzlo symbolů a lyriky - dávají nám prostor stát se pasivními spisovateli tvořícími své vlastní příběhy, zatímco jsme ponořeni do niterního světa druhé bytosti.

Mně například kontrast mezi bohatou, avšak znuděnou, nespokojenou a rozpolcenou vdovou Carson a doktorem Markem připomínal rozdíl mezi rozvrácenou Evropou (doktor), kterou potkávají samá neštěstí, a ona si stále zachovává vnitřní hodnoty, a ničím nedotčenou Amerikou plnou hojnosti, která naopak staví na svých pseudohodnotách jako je moc a sláva, ale uvnitř je vyprahlá.

"Evropu nestíhá smutek, paní Carson, Evropu pronásleduje neštěstí. Snad šťastná Amerika je smutnější než Evropa, nevím, netroufám si posoudit, žiji zde příliš krátkou dobu."
"Hm, a co pokládáte za smutek Ameriky?"
"Chvat a chlad, chlad který je i v tom, co na povrchu hřeje. Nejčastěji na mne padne americký smutek, když vidím vaše hřbitovy. Jako byste pohřbívali samé sebevrahy a jako byste všichni věřili, že jen jednou se člověk narodí a jednou provždy umře."

Činžovní dům plný dělníků všech národností starého kontinentu, kde se všichni neustále hádají, představuje podle mého poválečnou Evropu, rozdělenou, s křehkými vazbami, které se co chvíli bortí. Majitelka prádelny paní Nosková, u níž doktor chvíli bydlí, se zdá na první pohled velkorysá. Všichni u ní najdou práci, nemusí platit nájem, ale nikdo o ní nesmí křivě mluvit, všechny drží v šachu tím, že na ně "něco ví" a tajně jim otvírá dopisy a cenzuruje je. Parodie na komunistický režim?

Posledním a největším symbolem je doktor Marek sám. Je cizincem nejen proto, že je imigrantem v USA, ale je cizincem v lidské společnosti, která ho nepřijímá takového, jaký je, a tak je neustále izolován. Tento motiv mi připomněl Cizince Alberta Camuse, jednu z mých nejoblíbenějších knih.

Hostovský se vyhýbá zdlouhavým popisům okolí, zbytečně neodbíhá od narace, a když už něco popisuje, dodává tomu velmi lyrický a poetický ráz. Vezmeme-li v potaz fakt, že příběh zasadil do zimních měsíců a do nepřátelského velkoměsta, které je v tu roční dobu nasáklé depresí, muselo ho stát velké úsilí vytvořit krásné z něčeho, co působí tak skličujícím dojmem. Avšak podle toho se asi pozná umělec; nehledá krásu tam, kde je zjevná, ale tvoří svoji vlastní.

"Park s nezřetelnými siluetami stromoví a ztichlé ulice, postříkané nebeským stříbrem, halí se do jinotajného temna a zase z něho vystupují, mámíce smysly i vzpomínky. Dlažbu, domy, rozplihlá světla lamp i mátohy chodců přestrojuje šalebná stínohra co chvíli v nové podoby. Trochu sníte a trochu bdíte a trochu se opájíte svěžestí, kterou vítr natrhal až kdesi v krajích jara, a teď ji setřásá do klína zimní noci."

Václav Černý roku 1947 v Kritickém měsíčníku napsal, že jediný smysl tohoto díla je sdělit čtenáři, že lidský život je hektický, o neustálém stěhování za novými začátky a že "doopravdy si odpočineme až pod drnem" a vyčetl Hostovskému, že nepřichází s žádnou inovativní myšlenkou.

Pravdou je, že příběh i díky neznámé ženě, se kterou si doktor neustále telefonuje, od začátku působí tak tajemně, že čtenář čeká šokující rozuzlení, nečekanou pointu. A když nepřijde, jako by zbyla jen prázdná schránka, plytký příběh bez hlubšího smyslu. Pokud se ale zamyslíme a znovu se ponoříme do děje, začneme dílo vnímat jako kritiku a definici společnosti a jejich příslušníků, jako alegorii, kde postava doktora je jen pouhým prostředníkem, jak tento příběh o morálce, odcizení, samotě a nonsensu, v němž se topil svět první poloviny 20. století, vyprávět, pak kniha dokáže ohromit.