Děj Kočičího hosta se odehrává na sklonku 80. let 20. století v Japonsku. K mladému manželskému páru začne chodit na návštěvu kotě od sousedů, nejdřív jen na zahradu, pak se ale probojuje do jejich domu i života. Manželé si na Čibi zvyknou. Vyrobí jí pelíšek, dávají jí najíst, hrají si s ní v zahradě a najednou se jejich život začne měnit, jako by s kočičím hostem každý den přicházel do jejich života příslib nevšednosti, nových zážitků. Manželé Čibi milují, i když není jejich, stane se středobodem jejich soukromého vesmíru. Ale jak dlouho může takové štěstí trvat?

Touto otázkou, ačkoliv na stránkách knihy nikdy nevyslovenou, je Kočičí host prolnutý skrz na skrz. Autor ukazuje pomíjivost na křehkosti života lidí i zvířat, na přírodě - například když popisuje střídání ročních období, měnící se barvy listí, usínající stromy. Všechna ta melancholie, která se na všudypřítomnou a nezadržitelnou prchavost času a bytí váže, však nepřekypuje patosem, je naopak až překvapivě meditativní.

Možná za to může fakt, že hlavním motivem příběhu je čistá láska k přírodě, postavená na respektu, porozumění a souznění. Autor láskyplně nepíše jenom o Čibi a kočkách obecně, ale třeba i o vážkách, zelkově, květinách, zahradě jako takové. Proto se mezi řádky nenajdou jen milovníci koček, ale i lidé, kteří mají rádi přírodu a touží se k ní nějakým způsobem vracet, i když třeba zrovna čtou v přeplněném metru. Takaši Hiraide vás svou neokázalou poetikou odkudkoliv pohodlně přenese doprostřed nádherné japonské zahrady na kraji města a k tomu vám jako bonus dá četnými filozofickými intermezzy spoustu podnětů k přemýšlení. Mě například zaujala myšlenka, že "pozorování je láska zbavená sentimentu" - i ta románem prostupuje.

"Má žena si do svého sešitu napsala o bleskové rychlosti, s níž Čibi šplhala na tomel; v jejích zápiscích se opakovaly výrazy jako "rychlá jako ostří meče" či "dočista jako by vzývala hrom". A přesně tak to vypadalo. Vždy jsem si u toho vybavil pasáž ze starodávné kroniky Nihonšoki popisující božstvo lovu: "U studny vedle brány stojí pod stromem vznešený host, jenž se zdá přicházet z daleka. Má vzezření nebešťana i pozemšťana. Jaký to zvláštní tvor. Snad je to Soracuhiko?" Když totiž Čibi balancovala na větvích tomelu, vnímala měnící se vítr a zvažovala, kam dál, vypadala, jako když se chce vrhnout na nějaké čarovné místo, které nepatří zemi ani nebesům."

Zápletka je jednoduchá, a přestože vyústění i některé motivy, postavy (třeba právě Čibi) mohou působit lehce mysticky, Hiraide se nepokouší o žádné překvapivé zvraty v ději či konstruování dramatických dialogů, což může být pro západního čtenáře přivyklého svižnějšímu stylu psaní trochu překvapivé. Musíme však brát v potaz, že nejde o román jak ho známe, ale o klasický japonský "deníkový formát", zpověď prostou jakékoliv fikce. Díky tomu se dozvíme i o různých japonských reáliích, které autor zmiňuje jakoby mimochodem (smrti císaře, ekonomické krizi), čímž kniha nabývá nového rozměru a také autenticity. Přesto, nebo možná právě proto, je to dílo, při jehož čtení vámi budou zmítat mnohé emoce, aniž byste měli pocit, že jsou vynucené přílišnou sentimentalitou (a to by si ji některé pasáže zasloužily).

Když začal Kočičí host trhat rekordy v prodeji i mimo Japonsko, list The Guardian napsal ve své kritice tvrzení, se kterým bych se nemohla více ztotožnit: "Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu citlivá kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje."

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví Martinus.cz.