Rovný týden (dvanáct hodin každý den, ještě teď mě bolí záda!) jsem v únoru pracovala na přepisu své knihy, která už je v nakladatelství a já se modlím, aby to už vyšlo. Ale extrémní naděje si nedělám a radši jsem se proti odmítnutí obrnila předem - i kdyby to neklaplo, svého největšího snu a vášně se stejně nikdy nevzdám. Budu psát, vymýšlet příběhy, hledat je kolem sebe a vyprávět je. Protože mě fascinují, protože prsty klouzající po klávesnici a myšlenky rozutečené daleko za hranicemi tohohle města, státu, světa, to je ta největší magie mých všedních dní.




A když už jsme u příběhů... La La Land je jedním z těch, s nimiž se musíte seznámit. Není to jen nafouklá oscarová bublina. Já se do něj zamilovala. Je to tak nádherně melancholické, a přitom nadějeplné. Je to na první pohled příběh docela obyčejný, ale o neobyčejných lidech, o síle lásky a snů, i o jejich úskalí, o tom, že občas je třeba přinášet oběti, když něco opravdu chceme. Emma Stone a Ryan Gosling jsou pro sebe stvoření, neznám dvojici, která by společně na stříbrném plátně vypadala líp. A ta choreografie, ten soundtrack! Píseň City of Stars se stala mou osobní hymnou, zpívám si ji pořád a všude, holky mě za to nenávidí, kocour i sprchová hlavice mě nenávidí, ale já ji přesto pořád miluju. "City of stars, are you shining just for me?"
P.S. A pusťte si ještě Chicago. A Moulin Rouge. A jejich soundtracky.


Naproti tomu Padesát odstínů temnoty není bůh ví jak úžasný příběh, ani výměna režiséra to nezachránila. Díky bohu, že nevyměnili zpěváky a hudebníky. Soundtrack je opět pecka. Od Rity Ory po Siu, s písničkami to tvůrci vychytali (asi jako s jedinými). Song Helium (Sia) je mým favoritem.

Jaký byl váš únor? :)