Pěšky mezi buddhisty a komunisty není klasický cestopis, není veden formou deníkových záznamů a není ryze popisný, nesnaží se nám přiblížit místa, věhlasné památky a přírodní úkazy, o kterých jsme už stokrát četli v jiných cestopisech. Možná je to tím, že ani Ladislav Zibura není úplně typickým cestovatelem. Než aby se pasoval na turistu každým coulem, který utratí tisíce za to, aby viděl každý slavný kámen, raději prochází na vlastní pěst místy odlehlými a turisty dosud neobjevenými, protože věří, že právě tam se skrývá pravá duše země. Protože zemi netvoří jen památky a profláknutá místa, ale především lidé. Těm "princ Ládík" častokrát vleze přímo do obýváku, povídá si s nimi i přes to, že to jazyková bariéra občas neumožňuje, poznává jejich životy a příběhy, které pak vypráví nám, čtenářům. Nic přitom nezapomene okořenit sarkasmem nasáklými anekdotami.

Ziburova setkání s lidmi všeho druhu ve mně často obnovovala víru v lidskost a dobré srdce. Jak autor sám píše, na každé cestě (a je jedno, jestli je to cesta do práce nebo pěší pouť do osm set kilometrů vzdálené čínské vesničky) potkáte blbce, ale tato nešťastná setkání téměř vždy vyváží vstřícnost jiných. Potkáte lidi, kteří se s vámi zasmějí, nabídnou vám pomoc a poradí vám.

Protože se Ladislav Zibura soustředí víc na vyprávění než monotónní popis okolí, odnesla jsem si z jeho knihy kromě několika dalších vrásek kolem očí způsobených smíchem i spoustu zajímavých a praktických informací - vím například, že až se seznámím s nějakým Číňanem, určitě mu k narozeninám nedám hodinky. V Číně totiž darované hodinky věští smrt. Podobnými poznatky je kniha nabitá. Oceňuji i krátké kapitoly proložené básničkami s pravidelným rýmem a neotřelými náměty, stručnými itineráři a tzv. "culture points", které graficky hezky oddělují text a v nichž Zibura vtipně komentuje například výpadky proudu v Nepálu nebo cenzuru YouTube a sociálních sítí v Číně.