sobota 23. dubna 2016

Děsivé svědectví lidské krutosti

Slovy v názvu by se dal bez problému shrnout nejenom celý motiv slavné Lustigovy novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, ale pravděpodobně i pocit většiny čtenářů. Aspoň těch, kteří to s nervy vydrželi do úplného konce téhle kratičké knihy.


Pochopitelně jsem četla už i větší nerváky. Třeba Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové obsahuje mnohem větší výčet nervy drásajících scén a příkladů lidské krutosti, ale v Lustigově podání je příběh tak nějak syrovější (ač méně křiklavý), mnohem víc frustrující, zahryzne se do lidského nitra a ještě dlouhé dny se nepustí... 
Ale nejprve o co přesně v novele jde. Skupině amerických židů a mladé tanečnici Kateřině Horoviztové je výměnou za nemalý obnos peněz prezentovaný neustále jako "náklady" za cestu, ošacení atd., nabídnuta svoboda. Všech jednadvacet jich má být přepraveno do hanzovního města Hamburk, kde si je má převzít nepřátelská strana. Organizace transportu se ujímá charismatický, vstřícný důstojník SS Bedřich Brenske, který z bohatých židů tahá postupně čím dál více peněz pod různými záminkami, až je přivede na mizinu, ale oni jsou přitom pořád za ostnatými dráty tábora, kam se jejich Vlak naděje stihl mezitím dvakrát vrátit. A kde už zůstal, stejně jako celá výprava, jejímž členům se zbortí veškeré vyhlídky na svobodu ve chvíli, kdy jsou nahnáni do sprch, aby se "připravili na další cestu", ale všem je jasné, že právě tohle je jejich konečná stanice. Jediná Kateřina se vzmůže na zoufalý odpor, když využije své krásy a zastřelí německého vojáka, aby udělila alespoň malou, ač v širším měřítku bezvýznamnou, lekci nacistické zlovůli.
Kniha není svým obsahem příliš složitá, děj se odehrává v pár dnech a počet jejích stran čítá jen zhruba na sto třicet, ale i přesto se Arnoštu Lustigovi, který sám strávil jako žid část života v koncentračních táborech, podařilo vykreslit prostřednictvím dialogů mezi zajatci a německými důstojníky, úvahami a stručnými popisy prostředí dusnou atmosféru válečné doby a demoralizaci, kterou v lidech podnítila. 
Děj plyne kupředu líně, autor zde hodně sází na gradaci, postupné zvyšování napětí, které se ale jenom málokdy (ne ovšem nikdy) vyhrotí v emočně nestabilní monology či dialogy postav. Tomuto prostředku nahrává do karet i spirálová kompozice (postavy se neustále vrací do tábora, připravují se na cestu, sedí ve vlaku uhánějícímu buď vstříc svobodě nebo opětovnému zajetí), která dílu padne jako ulitá. Nebo naopak? 
Každopádně je dalším dokladem o Lustigově genialitě, stejně jako fakt, že dokázal krásně rozlišit jednotlivé postavy na základě jejich řeči. Člověk se ani nemusel při čtení moc soustředit, mohl se na chvíli zamyslet během nějakého monologu, a když o pár řádků později přišel k sobě, hned poznal, zda mluví Brenske, Herman Cohen nebo četař Vogeltanz. Jazykové prostředky jsou specifické.
Časté jsou v díle vnitřní monology postav, především protagonistů, což jsou takové úvahy, subjektivní hodnocení situace. Kvůli tomu jsem ráda, že Lustig využil er-formy. Můžeme tak nahlédnout do vědomí a svědomí více postav, nejenom jedné vybrané. Ich-forma by v případě Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou byla rozhodně na škodu. 


Ačkoliv, do mysli některých postav bych nejraději neviděla - ano, mluvím o Brenskem. Jak se stal Atikus Finch z Jako zabít ptáčka mou nejoblíbenější literární postavou, tak se Brenske stal mou nejneoblíbenější. Taková bezcitnost, krutost, chladnokrevnost a zvrácenost se v takové míře nevyskytovala snad u žádné jiné literární postavy, co znám. Možná teď nelovím dostatečně hluboko v paměti a možná je to znásobené tím, že tohle se doopravdy dělo (a bohužel to není tak dávno) nebo vizitkou Brenskeho jako typického zlatého jablíčka pod slupkou shnilého a skrz na skrz prolezlého červy, ale tolik nenávisti vůči jedné imaginární postavě jsem ještě po dočtení žádné knihy necítila. Což vypovídá o všem.
Kateřina Horovitzová, titulní hrdinka, je po celou dobu takovým tichým pasažérem (doslova), moc se neprojevuje, bojí se dokonce požádat o vykoupení své rodiny a na rozdíl od některých židů se nevzmáhá na sebemenší odpor. Až do soudného okamžiku, kdy se projeví její vnitřní síla (příznačná pro ženské hrdinky Lustigových knih), touha po odporu a nezměrná statečnost. A děsivé na tom je právě to, že i s těmihle ctnostmi zemřela, zatímco člověk jako Brenske se na svět spokojeně usmíval dál. 
Druhá světová válka už skončila, ale přesně tohle je důvod, proč je dílo stále aktuální. Lidé jsou pořád lidé, nezávisle na tom, v jakém konfliktu zrovna jsou a s kým. Bezpráví panuje dál, i když v jiných formách a podobách.

"Pan Vaksman se díval vytrvale do země. Ale ne, aby si připomněl jeden z nápisů na starých židovských hřbitovech "prach jsi a v prach se obrátíš," ale proto, že v té chvíli pochopil, proč rasu a příslušnost neurčuje rasa a příslušnost o sobě, nýbrž ti, kteří z obou záležitostí učinili nezbytnost, podmínku, obvinění a zakryli tím sami u sebe to první, totiž rasu nebo směs ras, a potom svou naprostou nepříslušnost; jinak by to ani nemělo smysl, který to právě takhle mělo."
- Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Arnošt Lustig

4 komentáře:

  1. Aničko, opět strašně krásně sepsaná recenze. Modlitba je srdcervoucí příběh, Lustiga zbožňuji a Tys mě nalákala do knihy opět nahlédnout - děkuji :) Přeji Ti krásné pondělí, měj se hezky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc, moc děkuju, Tvoje komentáře mi vždycky zlepší den! :)

      Vymazat
  2. Moc hezká recenze :-) Jednou bych si tuhle knihu chtěla přečíst, jen nevím, jestli na to budu mít žaludek, přiznám se, že knihy s touhle tématikou se mi čtou fakt těžce...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :) Je to trošku náročnější čtení, to přiznávám, ale myslím, že aspoň jednou by si to měl přečíst každý. Člověk si uvědomí, jaké má štěstí, že žije v téhle době, i když to často zpochybňuje.

      Vymazat