„Co to zase je, nějaká upgradovaná verze Facebooku?“ natahuju krk ke kamarádce, která zrovna postuje třicátou fotku svého pondělního kafe na internet skrze aplikaci jménem Instagram. „Náhodou, je to skvělá appka. Můžeš tam házet fotky z každodenního života, sdílet to s lidma, za rok si to proscrolluješ a vidíš, cos vlastně furt dělala, s kým jsi byla a tak.“ Chtěla jsem namítnout, že klasické papírové fotoalbum plní téměř stejnou funkci a že nechápu, jak mi fotka kafe připomene radostně strávenou sobotu s přáteli, leda bych kolem nich pořád pobíhala s foťákem a dokumentovala, jak ho pijí, což by mě za chvíli mohlo proměnit z nadšeného fotografa ve fackovacího panáka a bylo by po radostné sobotě. A fotku otisku něčí ruky na ksichtě bych si na Instagram rozhodně nedala.

Ale protože jsem dobrodruh a ráda zkouším nové věci, rozhodla jsem se, že si ten zázrak sociálních sítí založím. Půl roku pak můj účet ležel ladem, protože jsem prostě nevěděla, co přesně instagramová komunita očekává, že budu fotit. Když jsem přidala první fotku louky se západem slunce, ukázalo se, že celkem lhostejná komunita neočekává vůbec nic, moji fotku totiž nikdo neviděl nebo aspoň nedal srdíčkem najevo, že ano, a tak jsem zůstala jenom pasivním stalkerem svých kamarádů a slavných osobností. Včetně papeže Františka, a to i přestože jsem ateista. To píšu jenom pro ilustraci toho, jací pozéři dokážou uživatelé Instagramu být.

Nicméně po nějaké době jsem kouzlu focení roztomilých obrázků o ničem propadla také. Co by to přece bylo za snídani, kdybyste ji nearanžovali ze všech možných stran a nefotili tak dlouho, dokud vajíčka nevystydnou a musli se nerozmočí, hodinu nevybírali filtr, který z pracně pořízené fotky vyrobí přesvětlenou hrůzu a nepřipsali výstižné hashtagy „foodporn“, „foodstagram“ nebo „yummy“. To, že se jídlo nedá jíst, protože jste kulinář jedna báseň, ovšem veřejně nepřiznáte, natož abyste to napsali na Instagram, který je vizitkou toho nejlepšího z vás.

Ačkoliv je focení jídla to největší instagramové klišé, na které se na téhle sociální síti dá narazit, lidé často fotí i svoje nákupy (můj účet třeba vypadá jako reklama na výprodej antikvariátů a všech poboček Dobrovského a Neoluxoru v Česku), domácí mazlíčky (jejichž fotky neopomenou doplnit hashtagy dogstagram a catstagram, případně anakondastagram), západy slunce (skyporn) nebo květiny (flowerpower).

Zvláštní skupinou příspěvků jsou duchaplné citáty různých druhů. Například: „Fitness je jako manželství. Nemůžeš podvádět a čekat, že to bude fungovat.“ Tito lidé (já) zákonitě po několika dnech přidají fotku čokoládového suflé s dalším ukradeným citátem hlásajícím: „Čím víc vážíš, tím těžší je tě unést. Buď v bezpečí a dej si dort.“ Čímž se dostávám zpátky k jídlu. Začarovaný instagramový kruh zkreslující realitu lépe než Photoshop.

Ale upřímně už si stejně jako celá masa lidí dokumentující všemožné detaily svého života, které by jinak zůstaly zapomenuty v časoprostoru jako za starých dobrých časů, nedokážu představit, že bych Instagram nepoužívala. Ráda fotím knihy uprostřed mostu nebo kavárny a nechávám se očumovat lidmi, kteří nechápou, proč to sakra dělám, ráda fotím svého chrápajícího kocoura v posteli, kterého absolutně nezajímá, co dělám, nepoživatelnou rýži s kuřetem, kvůli které málem shořela kuchyň, západy a východy slunce, které mi vypalují díru do rohovky, takže ani nevidím na psaní hashtagů. A ráda sleduju tisíce lidí, co dělají totéž, dávám a dostávám srdíčka, protože jsou mnohem hezčí než palečky. Jsme taková velká bláznivá rodina a do Bohnic bychom se nevešli, ale určitě bychom si je dali na Instagram, protože místo je to nakonec docela fotogenické.

Ale nechápejte mě špatně. Fotografování je zcela jistě kreativní činnost a Instagram jako médium pomáhající k šíření jeho výsledků vytváří v duších uživatelů tvůrčí atmosféru. Zrovna nedávno jsem přidávala fotku své večeře a nemohla se rozhodnout, který filtr ji vylepší víc. Bylo to opravdové dilema, jemuž porozumí jen skutečně zapálení Instagrameři. A v tom mě v záchvatu kreativity smísené se zoufalstvím a frustrací napadlo, že jednou, až si dám pauzu od focení a psaní hashtagů, přepíšu Shakespearova Hamleta na modernější verzi a kralevic dánský bude dřepět na jevišti s iPhonem v jedné ruce a Starbucks kelímkem hlásající „Hamlík“, který právě vyfotil na Instagram, v druhé, a bude zadumaně hledět na obrazovku se slovy: „Crema nebo Perpetua? Toť otázka."