Pohnuté osudy a reální hrdinové. Román To prší moře jde s emocemi na dřeň

by - 15:21

Román To prší moře z roku 2015 je druhou knihou z pera spisovatelky Radky Třeštíkové. Ačkoliv je podle mnohých recenzentů a kritiků tím nejlepším, co právnička z povolání a matka dvou dětí napsala, trochu neprávem stojí ve stínu veleúspěšných Bábovek, které vyšly loni. A nový román Osm s detektivní zápletkou tento neobyčejně citlivý příběh možná upozadí ještě víc. Tak jsem se pro vás rozhodla sepsat pár důvodů, proč byste ho v knihkupectví či knihovně měli přestat míjet, vykouknout zpoza stránek Bábovek nebo "Osmičky" a začíst se do příběhu, který je syrový, reálný, a přesto není nasáklý patosem...


Když dvacetiletá Hanka přijde během několika let o oba rodiče, zhroutí se jí svět. Nechce se jí žít, nevychází z domu, topí se ve svém smutku a ke všemu se trápí nešťastnou láskou k Alešovi, svému nevlastnímu bratrovi. Blízkou se jí stává babička Zora, se kterou nikdy dřív neměla zvlášť dobrý vztah, a zjišťuje, že toho s ní má společného víc, než si myslela. V tu dobu potkává o hodně let staršího Huberta, který se postupem času stává přízrakem minulosti, o níž netušila. Přízrakem, který jí může dát odpovědi na otázky, které rodiče nestačili zodpovědět...

Radka Třeštíková v několika rozhovorech uvedla, že si k psaní nedělá žádný plán, že většinou prostě píše to, co cítí, co ji zrovna napadá, a že v tomhle ohledu obdivuje všechny ostatní, "pečlivější" spisovatele. Třeba Patrika Hartla, kterému loni vyšla novinka Okamžiky štěstí, a který si plány všech kapitol rozvěšuje na šňůry po bytě, takže přesně ví, co se v jeho knize stane dál. Ačkoliv Třeštíková podle vlastních slov v tomhle ohledu patří k těm méně důsledným, kompozice románu To prší moře je obdivuhodně promyšlená a precizně propracovaná. A zajímavá. Autorka zkombinovala er-formu s ich-formou, umně příběhem propletla retrospektivu a vytvořila pozoruhodnou mozaiku událostí, díky které se jí podařilo skrýt očividné až do posledního řádku. Román tak obsahuje nejedno překvapení, které děj osvěží, a tam, kde by při zvolení jiného postupu mohla vzniknout hluchá místa, se čtenáři odkrývá nečekané, což ho v podstatě nutí číst dál.

V románu hrají hlavní roli ženy. Přestože obsahuje několik pasáží, kde se autorka dostává "do hlavy" i mužským hrdinům, daleko propracovanější a komplexnější jsou postavy žen. Ukazuje čtenáři, jak komplikovaný život může mít matka, kterou odmítá její jediné dítě, pohnuté osudy bláznivé kočičí mámy Zory, které Hanka zpočátku přezdívá ježibaba, a především dokonale vykresluje postavu protagonistky. Tu ztvárnila jako zcela negativní hrdinku, ale ztvárnila ji tak dobře, že v podstatě přiměla čtenáře, aby jí držel palce na každém kroku.

Dokázala to, aniž by se pitvala v hrdinčiných stavech a pocitech, čímž by z románu vytvořila nekonečně hlubokou studnu patosu. A to sama Třeštíková řekla, že svoje příběhy zakládá na pocitech, protože je to jakási revolta proti prostředí, v němž vyrůstala, a kde se o pocitech nikdy moc nemluvilo. Přesto jí k zachycení téměř podrobného psychologického profilu hrdinů stačilo několik dobře vypointovaných událostí a dialogů, prostřednictvím kterých čtenáři postavách prozradila vše potřebné. A nevyhýbá se v nich ani ironii. I díky těmto aspektům nepůsobí román depresivně a těžkopádně, a to i přes to, že hlavními motivy jsou smrt, nešťastná láska a nostalgie nad tím vším.

Tento styl Třeštíkové pomohl nejen věrohodně popsat vývoj a osudy jednotlivých charakterů, ale i vzájemné vztahy mezi nimi. Souznění, které panovalo mezi ženskými hrdinkami, přestože v dialozích se nikdy neprojevilo, ve vnitřních monolozích působilo téměř dojemně. Možná tomu přispělo i civilní psaní, schopnost autorky říct několika jednoduchými a nekomplikovanými větami velmi mnoho.

"Chci spát. Hlava mi pomalu klesá na složené paže, ale dřív než se jich čelem dotknu, probere mě hlasitý výkřik ze zahrady. Jen jeden, táhlý a bolestný. Zvednu se a běžím ven. Tam u skalky stojí ježibaba a před ní na zemi, na skalkách mezi kameny, tam, kde dřív bývalo ohniště, leží svatební šaty a hoří. V první chvíli mě napadne, že je aspoň nebudu muset nosit do čistírny a ke švadleně a že stejně vypadaly příšerně ještě dřív, než jsem je zničila, takže žádná škoda, až potom ze strany zachytím ten pohled plný bolesti a svoje sobecké myšlenky na chvíli zaženu někam daleko, protože teď sem nepatří. Sednu si opodál do trávy a tiše pozoruju ten podivný rituál, co na mě působí jako loučení. Ježibaba počká, až ty šaty docela dohoří, pak se otočí a ve tváři je nečekaně klidná. Dokonce se usmívá a já mám poprvé v životě pocit, že je mi konečně blízko. Že teď jsme spolu něco prožily a že nás to spojilo jako nikdy nic."

Román To prší moře se čte sám. Jak už bylo řečeno, Třeštíková dokáže protkat i příběh, který by měl mít vzhledem k tématu negativní ráz, něčím pozitivním, nadějeplným. Dokáže skrýt do jednoho velkého příběhu desítky malých, ačkoliv o nic méně silných, které ten hlavní dělají tím, čím je. A všechno to dokáže podat s neuvěřitelnou lehkostí, díky které vám bude líto, že jste se pročetli ke konci. Který tak úplně koncem není, protože dalším chrakteristickým znakem autorčiny tvorby, i když Třeštíková sama se v tomhle se svými čtenáři rozchází, jsou otevřené konce, za nimiž děj románu, stejně jako život, plyne dál.

Podobné

2 komentářů

  1. Skvělá recenze na zajímavou knihu :) Zatím jsem ji moc pozornosti nevěnovala a teď vidím,že to byla škoda :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Určitě se po ní podívej, fakt stojí za to. :)

      Vymazat