sobota 8. července 2017

Za vším hledej kočku

Ač je Michaela Klevisová jednou z nejplodnějších českých detektivkářek (na kontě má už čtyři knihy s detektivem Bergmanem v hlavní roli - a v srpnu vyjde pátá), sama říká, že si čas od času ráda odběhne k psaní povídek. I když její detektivky nestojí na násilí a krutosti, ale spíš na práci s psychologií, pořád zpracovávají těžkopádnější témata než povídky, které jsou její "srdcovkou" a určitou formou relaxace. Štěstí je zadarmo je už třetí sérií kočičích příběhů, kde ale na rozdíl od těch předešlých jako protagonisté občas vystupují i psi. 


Jednou z mnoha sympatických věcí na téhle povídkové sbírce je to, že si nehraje na něco, čím není. Anotace i obálka s fotografií zahalenou do paprsků zapadajícího slunce napovídají, že půjde o oddychové letní čtení, drobné literární radosti, které si můžete dopřávat v dávkách po cestě do práce nebo při odpočívání na pláži. A přesně tím taky je. 
V příbězích o rodinných, kamarádských a milostných vztazích, porozumění, souznění a hledání sebe sama Klevisová uvažuje nad tím, jakou podobu může mít štěstí. Přestože v povídkách bezpochyby převažuje narativní složka a právě tento aspekt způsobuje, že se příběhy snadno čtou, neznamená to, že by byly plytké a nesměřovaly svým sdělením kamsi pod povrch. 
Reflexe totiž nejsou psány nijak složitě, Klevisová se drží jazykově hravého, ale přesto jednoduchého stylu, a tak úvahové pasáže na první pohled nepůsobí nijak výrazně. Nejsou těžkopádné, nejsou čtenáři vědomě podsouvány, jsou spíš důmyslně ukryté mezi řádky. A kdo hledá, najde. A kdo si chce přečíst jen pár hezkých povídek (mezi které ke konci pronikne i jedna čistokrevná úvaha) a nedumat nad hlubším smyslem, i to mu autorka svým psaním umožní.
Mrzelo mě jen to, že na rozdíl od sbírky Čekání na kocoura se vyjma dvou všechny povídky odehrávají v Česku. Michaela Klevisová je totiž nejen milovnicí koček, ale i vášnivou cestovatelkou, a místa, o nichž píše, většinou sama navštívila. A barvité popisy přírody a zvyků tamních lidí jsou další perlou jejích knih. Prostřednictvím Štěstí je zadarmo jsem navštívila "jen" Skotsko a finské Laponsko, třebaže těch cest autorčinýma očima bych snesla mnohem víc.

"Její největší úspěch? "No... jsem docela pyšná, že jsem z toho magora Merlina udělala hodnýho kocoura," řekla a myslela to vážně. Protože, uvědomila si a samotnou ji to překvapilo, opravdový úspěch přece nemusí nutně být to, co vás nejvíc pozvedne v očích ostatních. Může to být něco, za co si sami sebe vážíte, co vás naplňuje. Jen vás samotné. O vašem největším úspěchu dokonce ani nemusí nikdo další vědět..."

Ať už si čtenář z krátkých povídek vezme něco navíc nebo ne, jsou tak jako tak určitou formou sondy do duše člověka, kterou čtyřnozí tvorové (v této knize výjimečně nejen kočky, ale i psi) často dokážou vyléčit líp než kdejaká medicína. Když jim dáme šanci a prostor, dokážou nás inspirovat a častokrát nám i změnit život k nepoznání.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.

Žádné komentáře:

Okomentovat