Když jsem začínala s focením, moc jsem se nezaměřovala na technickou stránku věci (protože jsem ji ani neznala), prostě jsem fotila a ono to vždycky nějak vyšlo. S rostoucí touhou zlepšovat se v něčem, co mě baví a v čem chci být jednou vážně dobrá jsem si ale řekla, že je načase sáhnout po první příručce a seznámit se se svým stroječkem o trochu lépe.

Carrol vás už od samého začátku do publikace vtáhne svým poutavým stylem psaní, který není ani příliš odborný, ale ani laxní, takže vás kniha neodradí svou složitostí a četnými technickými termíny, ale ani neunudí nezáživným tlacháním o ničem. Autor zkrátka našel tu vzácnou tenkou čáru, na které balancuje pozornost čtenáře-fotografa začátečníka, a za to jsem byla vděčná.

Nejprve rozebírá kompozici fotografie a její základní principy (dělení na třetiny myšlenými čarami, vodicí linie, rámování atp.), které jsou vždycky doplněné ukázkou, prací některého slavného fotografa. To mi přišlo obzvlášť užitečné - vidět věci v praxi je nejlepší učební pomůcka na světě.

Mně osobně se informace pamatují lépe, když je vidím nejen psané, ale i vizuálně ztvárněné. A u knížky o fotografii se tohle přímo nabízí. Jsem ráda, že toho autor využil.

Pak přijde na řadu technická část - autor nás provází expozicí. Dozvídáme se například, že focení v manuálním režimu je ztráta času, že přednastavené režimy typu pohyb, noční scéna a podobně jsou odpad, že automat není až tak špatný, jak se o něm říká, a že zaručeně nejlepší režimy jsou priorita času, clony a "prima auto". Všechny nám totiž poskytují dostatečnou tvůrčí svobodu, kterou k práci potřebujeme, ale zároveň nás nechají "do toho mluvit", což automat neumožňuje.

Tyhle technické věci jsou přitom nádherně znázorněné různými zjednodušenými grafy a stupnicemi, které si stačí prohlédnout jednou a hned víte, o co jde, a nemusíte se dlouze prokousávat příručkou přibalenou k aparátu, ze které stejně nebudete nijak moudří.

Já jsem ráda, že mi konečně bylo vysvětleno používání ISO v kombinaci se clonou a expozičními časy tak, aby fotka nevypadala jako přesvětlená, zrnitá, nic neříkající šmouha.
Po vyložení základních principů expozice se přesouváme ke světlu a faktu, jak moc ovlivňuje výsledek vaší práce, a proto je důležité se o něm v souvislosti s fotkami dozvědět co možná nejvíce. Na což je dobré znát trochu teorie, vědět, jak tvrdé světlo může fotografii udělat dramatickou a prostorovou a měkké světlo ji naopak zjemní a podtrhne její éteričnost, anebo při nevhodném použití fotografii úplně zkazí. Ale o světle se nejvíce dozvíte tehdy, budete-li ho pozorovat - nejen přes hledáček fotoaparátu. Podle Carrola vám právě schopnost vidět a vnímat scénu vlastníma očima pomůže pořídit ty nejlepší snímky.

Čímž se dostáváme k poslední části. Ta už není o fotoaparátu, kompozici, expozici, vlivu světla na fotografie, ale o nás jako tvůrcích. Carrol nás nabádá, abychom občas nechali přístroj v brašně a celý den třeba jen pozorovali očima, svým nejcennějším nástrojem, abychom praktikovali fotografickou jógu (udělali téměř cokoliv pro dobrý záběr), abychom do každé fotografie vnesli část sebe a nenechali se svázat konvencemi. Protože, jak autor říká, dobří fotografové dodržují pravidla. Ale ti opravdu velcí je často porušují.