A co když to nebyla Nehoda?
Debut C. L. Taylor The Accident vyšel v Británii už v roce 2014. U nás byl paradoxně dřív publikován druhý počin autorky Lež (The Lie), který se stal žánrovým hitem loňského léta. Pár měsíců na to se českého překladu dočkala i prvotina Nehoda, koncem června nakladatelství Domino pustí do světa i třetí psychothriller Zmizelý (The Missing). Je Nehoda ale tak dobrá, jako její "předchůdkyně" Lež a vyplatí se v červnu v knihkupectví sáhnout po dalším autorčině díle?
Oproti Lži se hlavní téma a motivy Nehody mohou zdát nezajímavé. Je pravda, že děj Lži byl o poznání komplikovanější, mimo jiné díky většímu množství postav, které nějakým způsobem neustále zasahovaly do dějové linie a mnohokrát ji převracely naruby, dobrodružnější díky prostředí Nepálu a vysokých hor a daleko drásavější díky detailnímu vhledu do hierarchie sekt. To, čeho se autorka držela v obou románech, byly vztahy jako hlavní kostra příběhu - ve Lži přátelské, v Nehodě především rodinné - a to, jak je může nepřízeň osudu pošramotit, jak křehká jsou ve skutečnosti jejich pouta.
Stejně jako ve Lži, i v Nehodě zůstává C. L. Taylor u dvou časových linií, přítomnosti a minulosti (psané formou deníkového záznamu), které se střídají a prodlužují tak napětí. Pokaždé, když je hlavní postava Susan blíž ke zjištění klíčové souvislosti, která by ji mohla dovést k pravdě a odhalení toho, proč její patnáctiletá dcera vkročila pod jedoucí autobus, přesekne autorka děj vložením deníkového záznamu z doby před dvaceti lety.
Tehdy hlavní hrdinka chodila se sympatickým Jamesem, Jekyllem, který brzy začne odkrývat temnou tvář Hyda. Vykreslení jeho osobnosti, jeho světlé i odvrácené strany bylo věrohodné, z vývoje postavy je znát, že autorka podobné charaktery důkladně studovala, než o nich začala psát. To ovšem místy způsobuje i jistou předvídatelnost, chvíli jsem měla pocit, že vzala postavu Martina z Nocí s nepřítelem a vsadila ji mezi řádky své knihy. Určité stereotypizaci se tedy nevyhnula. Bezpochyby však tyto části patří mezi to nejzajímavější, co si v románu přečtete. Z některých pasáží až naskakuje husí kůže, jak jsou syrové. Zároveň mi připadá, jako by autorka vztahem mezi Susan a Jamesem chtěla poukázat na problematiku násilí, vzkázat ženám, aby se nebály a byly silné za každých okolností, a to i když je ve hře zdánlivě osudová láska.
V částech knihy, kde se Susan blíží odhalení pravdy, ale všichni ji mají díky jejím stěží uvěřitelným teoriím za šílence, si autorka snaží se čtenářem hrát jako kočka s myší, balancovat na hranici bludů a reality, až si v určitých momentech nejste jisti, co vlastně čtete a jestli to náhodou není úplně jinak než to vypadá. C. L. Taylor není první, která podobného stylu vyprávění v tomto žánru využila, je skoro na denním pořádku (teď mě napadne třeba Dívka ve vlaku, Paula Hawkins na nespolehlivé vypravěčce postavila bestseller), ale pere se s tím obstojně. I přes relativně dobře zvolené "schovky" celé pointy však od poloviny knihy začíná být jasné, kam to celé spěje.
To ovšem není v Nehodě na škodu, naopak vás to nutí číst dál a dál, až dokud se vám na posledních stranách nepotvrdí, že je to tak, jak jste si mysleli. V angličtině pro knihy tohoto typu existuje označení "page-turner". A Nehoda jím skutečně je.
Vím, že v tomto bodě se s mnoha čtenáři neshodnu, ale Nehoda, ač je autorčinou prvotinou, mi připadala lepší a propracovanější, než následující Lež. Na rozdíl od Lži bylo rozuzlení předvídatelnější, ale tím pádem taky uvěřitelnější a realističtější. Při čtení posledních kapitol Lži jsem měla pocit, že čtu úplně jinou (o poznání horší) knihu, než na předchozích 350 stranách, připadala jsem si trochu zrazená a ochuzená, protože chabý konec nepředčil skoro dechberoucí rozjezd, spíš ho úplně udusal. U Nehody jsem ale dostala přesně to, co jsem si objednala, od začátku do konce, závěr mě sice nepřimněl s otevřenou pusou zírat hodiny do zdi, ale taky jsem neměla chuť s románem naštvaně mrštit o zem.
Stejně jako ve Lži, i v Nehodě zůstává C. L. Taylor u dvou časových linií, přítomnosti a minulosti (psané formou deníkového záznamu), které se střídají a prodlužují tak napětí. Pokaždé, když je hlavní postava Susan blíž ke zjištění klíčové souvislosti, která by ji mohla dovést k pravdě a odhalení toho, proč její patnáctiletá dcera vkročila pod jedoucí autobus, přesekne autorka děj vložením deníkového záznamu z doby před dvaceti lety.
Tehdy hlavní hrdinka chodila se sympatickým Jamesem, Jekyllem, který brzy začne odkrývat temnou tvář Hyda. Vykreslení jeho osobnosti, jeho světlé i odvrácené strany bylo věrohodné, z vývoje postavy je znát, že autorka podobné charaktery důkladně studovala, než o nich začala psát. To ovšem místy způsobuje i jistou předvídatelnost, chvíli jsem měla pocit, že vzala postavu Martina z Nocí s nepřítelem a vsadila ji mezi řádky své knihy. Určité stereotypizaci se tedy nevyhnula. Bezpochyby však tyto části patří mezi to nejzajímavější, co si v románu přečtete. Z některých pasáží až naskakuje husí kůže, jak jsou syrové. Zároveň mi připadá, jako by autorka vztahem mezi Susan a Jamesem chtěla poukázat na problematiku násilí, vzkázat ženám, aby se nebály a byly silné za každých okolností, a to i když je ve hře zdánlivě osudová láska.
To ovšem není v Nehodě na škodu, naopak vás to nutí číst dál a dál, až dokud se vám na posledních stranách nepotvrdí, že je to tak, jak jste si mysleli. V angličtině pro knihy tohoto typu existuje označení "page-turner". A Nehoda jím skutečně je.
Vím, že v tomto bodě se s mnoha čtenáři neshodnu, ale Nehoda, ač je autorčinou prvotinou, mi připadala lepší a propracovanější, než následující Lež. Na rozdíl od Lži bylo rozuzlení předvídatelnější, ale tím pádem taky uvěřitelnější a realističtější. Při čtení posledních kapitol Lži jsem měla pocit, že čtu úplně jinou (o poznání horší) knihu, než na předchozích 350 stranách, připadala jsem si trochu zrazená a ochuzená, protože chabý konec nepředčil skoro dechberoucí rozjezd, spíš ho úplně udusal. U Nehody jsem ale dostala přesně to, co jsem si objednala, od začátku do konce, závěr mě sice nepřimněl s otevřenou pusou zírat hodiny do zdi, ale taky jsem neměla chuť s románem naštvaně mrštit o zem.
Pokud jste milovníci napětí, určitého tajemna a moderní dekadence a líbí se vám příběhy typu zmíněných Nocí s nepřítelem, pak bude tenhle psychothriller správnou volbou. Mě příběhy C. L. Taylor hodně baví a těším se na červen, Zmizelého si rozhodně přečtu ráda a doufám, že Lež i Nehodu strčí do kapsy.
2 komentářů
Aničko, nádherně napsaná recenze, jako vždy. Ale musím říci, že jsi mě svým závěrem trochu překvapila, jelikož mně se Lež rozhodně líbila více než Nehoda, přišla mi celkově taková tísnivější a úzkostnější. Na druhou stranu ale myslím chápu, co Ti vadilo na jejím konci :) Krásná ukázka rozmanitých čtenářských chutí. Měj se moc hezky a těším se na další článek :)
OdpovědětVymazatMě u Lži opravdu hodně zklamal ten konec, to ovlivnilo i celkové vnímání knihy, ale námět a motivy má Lež rozhodně zajímavější a číst ji bylo místy i mnohem více vzrušující, ale pokud mám hodnotit jako celek, líp z toho za mě vyšla Nehoda, protože fungovala od začátku do konce, nepřišel žádný kolaps, který by mě zklamal. :) Jinak moc děkuji za komentář a pochvalu, Kristýnko! :)
Vymazat