Zeptej se táty je posledním dílem prozaika, publicisty a překladatele Jana Balabána, který zemřel krátce před jeho dokončením v jednapadesáti letech. Možná v předtuše toho, co se blížilo, možná vlivem nešťastných událostí ve vlastním životě, autor téma smrti protknul celým románem. Nesnažil se cokoliv zlehčovat a psal o všem upřímně a bez obalu, naléhavě, a přitom s něhou.

Když třem sourozencům - Emilovi, Hansovi a Kateřině - zemře otec, už tak komplikované životy se jim rozsypou na kousky. Jejich truchlení naruší dopisy otcova bývalého přítele, které otce obviňují z toho, že se za normalizace jako lékař při léčení nemocných neřídil správnými zásadami. Kafkovský motiv nejasného obvinění, nesmyslného procesu a posledního soudu se táhne románem až do konce a postupně ve své gradaci nabývá až groteskního charakteru, jak místy zastiňuje ústřední téma smrti a umírání.

To ale, jak už bylo řečeno, hraje v knize Zeptej se táty hlavní roli. Hrdinové nad smrtí uvažují i ve chvílích, kdy zrovna nebilancují nad svým otcem, třebaže nepřímo. Tragiku a melancholičnost každodenních bojů, hledání smyslu vlastního života i existence světa jako takového, pevně obepíná jakési nevyřčené a blíže nedefinované vědomí konečnosti, která se lidem neprávem zdá vzdálená, v nedohlednu, jako by se jich netýkala. Jenomže v každém Balabánově slově jako by tkvělo poselství, že konečnost našich životů je až bolestně přítomná, protože je v nás. Žít znamená umírat.

Hloubku a tíhu příběhu, který ve své podstatě postrádá jakoukoliv složitější zápletku, podtrhují dlouhé úvahy a monologizace dialogů, které, protože se autor rozhodl úplně odstranit uvozovky v přímé řeči, splývají s popisy, reflexemi postav a vším ostatním. V díle je patrná skepse, úzkost předznamenaná neustálým hledáním jakéhosi vyššího smyslu, kterou autor neodlehčuje ironií, dokonce ani nepatrným pokusem o humor. Činí tak vědomě, nemusí mít strach, že by sklouznul ke kýčovitosti, protože přesně ví, co chce říct, a tím, že vlastní slova nezlehčuje, sdělení dodává na naléhavosti a pronikavosti.

"Emil chvíli postál u hrobu, a pak vyrazil dále k lesu. Studený kov hřbitovní brány cítil v ruce, ještě když kráčel přes rozsáhlou pastvinu. Díval se na chodbičky hrabošů v promrzlé loňské trávě, která mu praskala pod nohama nezvykle brzy zbavená sněhové peřiny. Ty díry, doupata a chodbičky mezi nimi tak krutě odhalené. Všechno, co pod metrem sněhu mohlo být útulně ukryté, je tu najednou ostře viditelné a marné jako vzpomínky, kterým peřina času nedala spánku, rýhy vyryté v mozku, kterým vydatný spánek nedal klesnout zpět do půdy naší duše. A takto zvrásnění, neklidní, nedožití se tu motáme, abychom aspoň něco stihli, stýská si Emil."

Kromě toho přemíře patosu předchází i střízlivým a nevzletným vyjadřováním, což ovšem neznamená, že by román neoplýval umně užitou symbolikou a metaforikou. Jen autor možná tušil, že kdyby je podal přezdobeně, utopil by v barokním jazyku to, co mělo být jádrem.

Takhle jako by Jan Balabán našel tu křehkou hranici vyrovnanosti a autobiografický román, který právě díky tomu, že se do něj v takové míře promítly autorovy vlastní zážitky a vzpomínky, mohl být nekonečným stýskáním bez významu, si dokázal zachovat překvapivý nadhled a odstup, a stal se meditativním, baladickým smířením s Balabánovým nitrem, který i nám, zdánlivě nezasvěceným, má co předat. Protože ta nepopulární témata, o nichž Jan Balabán píše, se nakonec týkají nás všech.