Úterý ráno, sedm třicet. Dům se otřásl pod náporem pražské dopravy, na rohu ulice zařinčel zvonek tramvaje, z vedlejší postele se ozve nesouhlasné zamručení a za chvíli tlumený smích. Jsem vzhůru. Odlepím od sebe víčka, kouknu se na hodinky, hlasitě mlasknu, a pak se otočím na Týnu. Šklebí se, jako kdyby nebylo úterý. Jako kdyby nebylo sedm třicet. Jako kdybych nemusela být za dvě hodiny ve škole. Vůbec se mi tam nechce, nechce se mi vstávat a existovat. Typický začátek pracovního týdne. „Moc nečum,“ pozdravím ji. Klasika. Jinak se po ránu nevítáme. Nečum. Co vejráš? Ježiši, už zase ty. Ve čtvrtek výjimečně: „Kristepane, kdo vymyslel školu od půl osmý? Já se z toho poseru, ještě že už ten semestr končí.“

Když projede Instagram, Facebook a Twitter, posadí se na posteli a pustí se do makovce (nebo jogurtu s banánem) a řekne: „Hm, čas na songu.“ „Osmdesátky?“ zeptá se řečnicky, zatímco z YouTube už hraje Cyndi Lauper, Abba nebo Roxette. Výjimečně soundtrack z High School Musical nebo Hannah Montany. Za chvíli už tancujeme s miskami v rukou, snídáme a zpíváme z plných plic, jako by nebylo úterý a osm ráno. „Přesně proto nám nikdo nevolá, aby nám řek‘, že nás miluje. Protože nejsme normální,“ narážím na písničku Stevieho Wondera, která zrovna hraje.

Za chvíli přichází do místnosti Denča, na tváři výraz rozhněvaného jezevčíka, kterého nenechali pořádně vyspat, jako každé ráno. „You can dance, you can jive, having the time of your life!“ přitančí k ní Týna. Nekomentuje to, protočí oči a svalí se ke mně do křesla, sebere mi Cosmopolitan a čte si jako by nebylo úterý, a teprve osm třicet. My pokračujeme v ranní show, kvůli které se přiřítím na hodinu splavená a o patnáct minut později. Ale dozpívat a dotančit na What A Feeling je přece životně důležitý. Bez toho nezačíná den. Aspoň Andělkám ne.

Den ve škole je náročný. Zvlášť úterý, protože jsou samé přednášky a žádné semináře a udržet pozornost stojí spoustu energie a pevné vůle; utrhávat si Instagram od ruky a nechatovat o kravinách a nemyslet na oběd a kafe, ale opravdu se soustředit na to, co přednášející říká, je někdy vyčerpávající. A tak se těším domů. Do sluchátek si pustím osmdesátky (jak jinak), vezmu to přes Tesko, koupím Merlot a mířím na byt. Šla jsem poctivě na všechny přednášky a dávala jsem pozor, navíc úterní večer je první z celého týdne, kdy jsme na bytě všechny tři, to se musí oslavit. Každý týden, bez výjimky.

„Nazdar, lemry,“ pozdravím mile, když vtrhnu do pokoje. Týna je rozvalená na posteli, místo odpovědi se začne hlasitě smát (vypadá to, jako by se smála mně, ale ve skutečnosti má mentální poruchu), Denča večeří u mého stolu a s plnou pusou zamumlá odpověď. „Hele, co mám,“ vytáhnu z tašky lahev vína, Týna se v ten moment natáhne pro svoji tašku. „Slevy v Tesku, co?“ vyndá stejnou lahev. „Hlavně si nesmíme zase obarvit vlasy jako posledně.“ Nedávno jsme se totiž po dvanácti hodinách ve škole a v práci ovínily na náplavce a těsně před půlnocí běžely do obchoďáku pro teple měděnou a čokoládovou s kaštanovými tóny, kterou jsme si ještě tu noc naplácaly na hlavy a k našemu překvapení nám vlasy nevypadaly ani nezezelenaly. Už plánujeme otevření vlastního salonu, zájemci, hlaste se u naší sekretářky Denisy, ta barvit nechce a pořád mi okupuje pracovní místo, tak bude vyřizovat administrativu. Stejně jí pořád zachraňujeme život, dluží nám protislužbu. Jako tuhle, když večeřela a začala hrozně kašlat a my ji začaly mlátit do zad hlava nehlava, aby vyplivla to sousto, co jí zaskočilo. Když po minutě přestala, hodila na nás jezevčíkův pohled a pronesla: „Já mám kašel, krávy.“

„Pusť tam Sex,“ zažadoním po chvíli. Denča na mě vrhne zděšený pohled. „Myslím ten seriál. Víš, hraje v něm Sarah Jessica Parker, je docela známej,“ vysvětlím sarkasticky a Sex ve městě necháváme jako kulisu, paralelní svět newyorských třicátnic a svět pražských dvacítek, které řeší stejné problémy, ale kupují si mnohem levnější boty. „Dneska jsem viděla krásnýho kluka, měl vlasy jak Harry ve Vězni z Azkabanu,“ rozplývá se Denča. „Já jsem dneska viděla sexy chlapa, co měl vlasy jak Voldemort,“ odpovídám, i když jsem žádného takového chlapa ve skutečnosti neviděla, ale tu poznámku si nemůžu odpustit. „Ach jo, včera mě máma fakt naštvala. Celej den jsem byla doma a ona se mě večer zeptá, jestli jsem dostala pusu pod debilní třešní. Jasně, mami, hned tři!“ rozčiluje se Denča. „Já jsem byla prvního v práci a editovala fotky ze sjezdu komunistů. A pak se mě jedinej chlap v redakci zeptal, jestli jsem spíš fašistka nebo antifašistka a jestli nechci napsat článek o tom, jak dlouho trvá defekace různým živočišným druhům. Kdo je tady vítěz?“ opáčím, Denča to ignoruje. „Víš, jak se říká, že láska přijde, když ji nečekáš? Já ji nečekám už docela dlouho, ale ona furt nikde. Ten můj princ na bílým koni asi furt jezdí Velkou pardubickou, nebo já nevim.“ O dva týdny později se ptám, jestli jde na to rande se svým novým objevem. „No to teda nejdu.“ A proč ne? „Zrovna v tu dobu bude hokej!“

A tak sedíme doma, stěžujeme si na beznadějnou zamilovanost do svých kamarádů, učitelů a kolegů, koukáme na hokej a Sex ve městě, jsme sarkastické, praštěné a šťastné, že máme jedna druhou. Že si druhý den budeme moct společně zanadávat na všechno možné, zatancovat na hity z muzikálu Mamma Mia, objednat si Pizzu Paolo a žít společně v našem malém, ale kouzelném světě, kde se všechny problémy všedního života zdají nepatrné a malicherné, kde je oficiální hymnou smích a mottem bezstarostnost mládí.