pátek 21. srpna 2015

Jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá

          Co člověk nenajde, když si uklízí počítač.
          Tuhle povídku jsem napsala zhruba před dvěma roky - povinně. Byl to úkol do hodiny češtiny, měli jsme si tak procvičit daný literární útvar kvůli blížící se slohové práci. Téma mě fascinovalo už od začátku, ale tím to končilo. Celé dva týdny, které jsme měli na psaní, mi scházela inspirace. Až pozdě večer, den před datem odevzdání, mě napadlo napsat tohle, a to díky filmu REQUIEM ZA SEN, který jsem viděla asi hodinu před tím, než jsem začala psát. 
          Proto mějte oči otevřené, nikdy nevíte, kdy narazíte na múzu, ať už v jakékoliv podobě! Hezké čtení. :)
         

Sedím na lavičce v parku plným spadanýho listí. Lidi choděj kolem jak bezduchý schránky, tíha života jim tváře vysušila tak, že připomínaj něco mezi rozinkou a uzlíčkem nervů. Tuším, že právě začal listopad, ale nejsem si úplně jistá. Dny mi splývaj v týdny, minuty v dny a vteřiny v hodiny. Nebe je šedý jak holubí peří a prostoupený nicotným prázdnem. Stejně jako moje mysl.
Čím to je, že zrovna mně bylo určený ztvrdnout tady, v tomhle městě? Sama, s pár drobnýma v roztrhaný kapse a žaludkem prázdným, jak sud od vína. Tolik naivity, tolik houževnatosti mladýho nenasytnýho srdce plnýho očekávání. Jenomže srdce touží, mysl vyhlíží, život plyne a tělo chřadne. A nakonec skončíte na lavičce v parku na kraji města, s novinama pod zadkem. A na to vám stačí jedno pitomý rozhodnutí, jediný pochybení. 
Zvednu unavený oči od popraskaný kůže na rukou a zadívám se na uschlej strom přede mnou. V tu chvíli mi hlavou probleskne celej můj život.
Bylo mi devatenáct a zrovna jsem zapíjela maturitu s kámoškama v baru. Čtyři měsíce volna byly před náma a po nich měla přijít naše vysněná budoucnost. Já měla namířeno na práva do Prahy, Lucka na medicínu a Eva na stáž do Francie. Mělo to bejt tak, a ne jinak. Jenomže tu noc si osud vybral svý.
Tancovala jsem v davu lidí mýho věku a užívala si bezstarotnost letního večera, když jsem kolem pasu ucejtila něčí ruce. S trhnutím jsem se otočila a uviděla jeho. Nebesky modrý oči, havraní vlasy a pleť bledá, jak čerstvě napadlej sníh. Naklonil se ke mně a zeptal se: “Zatancuješ si se mnou?”. Jeho dech byl po alkoholu cítit trochu nasládle. A já, jako v hypnóze, v ten moment naprosto neschopná přemejšlet nebo ovládat svý tělo, jsem přikývla. Tancovali jsme celou noc a ráno, když na východě slunce rozčíslo mraky a on mě doprovodil domů, jsem se do něj bezmezně zamilovala.
Následující čtyři měsíce jsme byli pořád spolu, každej každičkej den. Byl skvělej a já si neuměla představit svůj život bez něj. Najednou mý plány nějak přestaly bejt důležitý, mý ambice se schovaly do sklepa a odmítaly odtamtud vylézt. Odložila jsem studium a měla jsem se rok toulat s Erikem po Evropě. Kdybych tenkrát věděla, kam až mě ty nezávazný toulky zavedou, poslechla bych tátu, sbalila si svejch pět švestek a odjela na kolej. Ale jak jsem řekla, někdo tam nahoře to měl vymyšlený jinak.
První tejden jsme strávili v Bratislavě s Erikovou partou. A právě tam jsem dostala první, a vlastně i poslední příležitost vrátit svůj život do zajetejch kolejí. Když já ho tolik milovala. Přes všechno negativní, co na něm bylo. A že toho bylo dost. Alkoholickým hýřením počínaje, přes rvačky všude možně, fetováním konče. Jeho povedená partička v tom svinstvu jela už pěknou řádku let, on se k nim přidal zhruba před půl rokem. Ale jak sám jednou řekl: “Když se s tebou rozjede tenhle vlak, je jedno, jak dlouho v něm jedeš, jestli měsíc, nebo deset let. Nemá žádnou stanici, na který by stavěl.”
S těma modrýma očima dokázal ovládnout každou molekulu mýho těla, a když se mě zeptal, jestli pojedu s ním, tak jsem nastoupila. Tenkrát jsem si myslela. “Kde bych byla, když ne tady? S kým bych byla, když ne s ním?” Když si ty měsíce mýho skoku do bezedný propasti přehrávám, nejsem si jistá, jestli to začalo kývnutím na první dávku, nebo kývnutím na ten tanec. Ale vlastně je mi to jedno.
Další roky byly doslova jako na houpačce. Jednou nahoře, jednou dole. Závislost, deprese, hádky, usmiřování. Ale pak se lano zpřetrhalo a houpačka spadla. Erik umřel a já zůstala bez šance se ještě někdy zhoupnout nahoru. Bylo mi tenkrát třicet, ale připadala jsem si na tisíc let. Neschopná ničeho, ani brečet jsem nezvládla, natož začít od znova. A to byl ten mezník v mým životě, kdy na mě plně dolehla tíha Erikových slov: “Když se s tebou rozjede tenhle vlak, je jedno, jak dlouho v něm jedeš, jestli měsíc, nebo deset let. Nemá žádnou stanici, na který by stavěl.” A tak jsem pokračovala v jízdě, až jsem dojela sem.
Bůh ví, kde jsou teď Lucka s Evou. Nejspíš žijou šťastný životy, oblkopený prckama, s milujícím manželem po boku a právě teď už asi vybíraj vánoční dárky. A kde jsem já? Na lavičce, v parku, zírám na uschlej strom, kterej je ztělesněním mýho bídnýho života a nemám zhola nic. Co bylo, už není, všechno svý jmění jsem rozfofrovala, jsem silná jak silný je lano, co k nebi mě poutá. 

Žádné komentáře:

Okomentovat