pondělí 26. října 2015

Melodie mého srdce

Ach jo, poslední dobou tu to zeje prázdnotou. Už asi měsíc si říkám, že napíšu nějakou recenzi na několik děl Paula Coelha, ale vždycky, když sednu k notebooku, začnu, skoro bezděky, přepracovávat kapitoly své knihy - už je to rok, co jsem do nakladatelství Host poslala první verzi, a chtěla bych, aby se ještě tenhle podzim dočkali druhé, takže mám opravdu co dělat, co se psaní týče.
Proto přidávám povídku, kterou jsem napsala zhruba před rokem - byl to příspěvek do literární soutěže. Je o hudbě, lásce a prozření. Ne že bych měla k hudbě bůhvíjak hluboký vztah v tom smyslu, že bych ji sama provozovala (mým zpíváním trpí i sprchová hlavice), ale i tak ji miluju. A věřím, že každý člověk má nějakou osudovou píseň, která jako by vyprávěla o jeho životě (nejste-li fanoušky techna - ačkoli i to by o vás mohlo cosi vypovídat) a vedla ho jím kupředu. I proto pro mě tahle povídka tolik znamená, protože mluví z mého nejhlubšího nitra. 
Příjemné počtení. :) 


Je prvního října. Léto už předalo vládu podzimu, který tiše přitančil po špičkách a políbil krajinu, která se, snad studem, začala pomalu červenat. Sivé nebe nad jezerem, na nějž mám z okna obývacího pokoje jedinečný výhled, se odráží v lesklém víku velkého piana a já mám pocit, jako bych v něm na okamžik zahlédla tvář otce.
Tohle křídlo pro něj znamenalo tolik. Dodnes ho živě vidím, jak tu sedí, s očima zaklesnutýma kamsi za horizont, a hraje jednu z Chopinových skladeb. Byl hudbě oddaný jako ničemu na světě.
Často říkával, že právě hudba dokáže vyléčit všechny strasti světa. Já, ve svém naivním mladickém přesvědčení, že vím všechno nejlépe, jsem mu pokaždé nabubřeně oponovala: „Copak hudba dokáže zastavit válku? Dokáže nakrmit hladovějící děti? Přiměje lidi, aby si navzájem přestali ubližovat?“
Na to mi odpovídal se stoickým klidem, který z něj během těch momentů vyzařoval na míle daleko: „Ne, hudba nemůže věci zlepšit hmotně, navenek. Léčí naše duše. A to má mnohdy nevyčíslitelně větší hodnotu.“
Přínos hudby pro lidské nitro pro něj byl zázrakem, osmým divem světa. Byla jeho životní filosofií a vždy, když měl nějaké trápení, ať už se týkalo čehokoli, upínal se k hraní nejrůznějších skladeb, vlastní tvorbě či jen pasivnímu naslouchání dílům velikánů. Na jeho tělo bohužel hudba tak blahodárný účinek neměla; dnes jsou tomu čtyři roky, co podlehl rakovině.
Jako každoročně tu sedím, slepě a bez citu pro jeho životní vášeň mačkám černobílé klávesy a snažím se pochopit, co tak magického v hudbě nacházel. Pokouším se mu porozumět. I když hádám, že je to nemožné. Nikdy jsme si nerozuměli, ne doopravdy. On byl emocionálně založený člověk, umělec tělem i duší. Zato já jsem realistka každým coulem. Naše cesty se rozešly, už když jsem byla dítě a čím jsem byla starší, tím více se oddalovaly. Podvědomě tuším, že si mě chtěl k sobě přitáhnout blíž právě pomocí hudby, ale já se odjakživa tvrdošíjně bránila. A teď je na projevení zájmu příliš pozdě.
Odsunu stoličku a vydám se do kuchyně. Snažím se najít čaj, který bych si mohla uvařit, abych se zahřála, ale ve spíži není ani památka po čemkoliv poživatelném. Zklamaně zavřu dvířka a přitáhnu si vlněný svetr blíž k hrudi. Dům je prochladlý věčnou nepřítomností lidí. Matka se odstěhovala před rokem, když jsme s bratrem odešli se svými partnery bydlet do vlastních domovů; prý je to tu pro ni moc velké. Navzdory tomu ale odmítá dům prodat, a tak jediná návštěva, která zdejší prostory občas potěší svou přítomností, jsem já a údržbář, jenž sem chodí co půl roku kontrolovat stav potrubí a elektrických rozvodů.
Přesto, jak to tu celé zeje prázdnotou, pořád slyším v mysli L’Audieu, Chopinův valčík. Otec jej často hrál v posledních měsících života. Byl pohublý a bledý, kostnatá ruka Smrti už kolem něj v tu dobu byla pevně ovinutá, přesto působil během hraní tak silný, jako by ho nedokázalo nic na světě srazit na kolena…
Znenadání, zcela nepřipravenou, mě přepadne nevysvětlitelná melancholie a sentimentalita. Kdysi tu bývalo tak živo, a teď? Přirovnala bych tenhle dům k vysoké třešni, co roste vzadu na dvorku. Na jaře a v létě kolem ní bývá veselo, včely pilně opylují květy, načež si špačci pochutnávají na zralých plodech. Na podzim vzpomínky na uplynulá období pomalu opadávají v podobě pestrobarevných listů a v zimě havrani krákají rekviem za vše, co již dávno není pravdou. Přesně tak je to s tímhle místem, kdysi bezpečným rodinným hnízdem, dnes jen pouhým památníkem toho, co již před lety zmizelo v nenávratnu. Ovšem na rozdíl od třešně, náš dům už se jara nedočká.
Blíží se večer a já bych se pravděpodobně měla vrátit zpátky domů. Ale něco mě nevysvětlitelně táhne do otcovy pracovny, je to skoro jako nějaká magnetická síla nebo hypnotická metoda, která mě zbavuje smyslů a já, jako v transu, stoupám po schodech do prvního patra.  Snad jako by tam na mě čekal on sám.
Nemůžu nepřiznat, že jsem pocítila lehké rozčarování, když jsem otevřela dveře a židle za stolem byla prázdná.
„Ty hloupá. Z téhle každoroční tradice jednou přijdeš o rozum,“ promluvím sama k sobě s káravým podtónem. Kam se jen poděla má racionalita?
Na prahu místnosti na malou chvíli zaváhám a napůl se otočím k odchodu. Něco mě ale neustále popostrkuje dovnitř, a tak nakonec vejdu. Usadím se za otcův stůl a složím ruce na prsou.
„Co vlastně čekáš, že najdeš?“ snažím se samomluvou přebít příliš hlasitě vyznívající ticho.
Ale jako by mě ta otázka znovu přivedla blíž k hledání něčeho, o čem nevím, že to vlastně hledám. Otevřu první zásuvku. Nic v ní není. Ani v druhé. A pak, když nahlédnu do třetí, spatřím naditou obálku úhledně nadepsanou hůlkovým písmem. Stojí na ní: „Pro Johanu.“
Spěšně, jako by na jejím obsahu závisel můj život, ji otevřu. Je v ní několik pomačkaných papírů, na nichž jsou napsány noty; pro mě jsou to jen nedešifrovatelné znaky, které mi nic neříkají. V obálce je ale ještě jedna věc. Mé mysli, zastřené podivnou nervozitou, chvíli trvá, než rozpozná, že se jedná o audiokazetu.
Zírám na ni snad několik desítek minut a přemítám, co by na ní mohlo být. Rozloučení, poslední slova, nějaký vzkaz? Touha to zjistit přebije chuť strávit ještě nějaký čas v rodném domě a já takřka rychlostí blesku sbíhám k autu, abych se co nejdříve dostala do svého bytu. Pociťuju nepotlačitelné nutkání odhalit, co za tajemství se ukrývá na pásce, kterou mi otec odkázal.
Jakmile dorazím domů, vrhnu se k přehrávači – shodou okolností patřil mému otci, odvezla jsem ho snad jako jedinou z jeho věcí. Malou chvíli se o mě pokouší rozpaky. Co když je na té kazetě něco, o čem nechci vědět? Avšak má zvědavost je silnější, než jakékoli pochybnosti, a tak prostě vsunu nahrávku dovnitř a zmáčknu tlačítko „přehrát“.
Z reproduktorů se začne ozývat malebná, tichá hudba. Na první poslech působí něžně a tklivě, ale když se oddám jejím podtónům, slyším stopy naléhavosti, možná bouřlivosti, která té jemnosti jde protikladem, a přesto jsou v identickém souladu. Je to nejkrásnější skladba, jež jsem kdy slyšela. Kéž bych tak věděla, jestli k ní ty noty pasují. Listuji jimi, a snažím se najít k té písni nějaký odkaz, sebemenší souvislost.
A najednou, když otočím poslední stránku not, najdu na ní přilepený žlutý lístek se vzkazem od táty: „Johano, tahle píseň, to jsi ty. Snad si pomocí ní konečně najdeš cestu ke mně, i k hudbě a pochopíš její tajemství. Protože jedině hudba dokáže vystihnout podstatu nás samých, našich duší i srdcí. Jediné, co musíš udělat, je najít vlastní melodii. Třeba jsem ti pomohl najít tu tvou. S láskou, táta.“
Upřu uslzené oči na bílou stěnu před sebou. Poprvé v životě jako bych jeho slova nejen slyšela, ale dokonce jim rozuměla. Poprvé v životě pro mě nějaká skladba neznamenala jen rytmický zvuk, ale skutečné emoce, něco nenahmatatelného, ale opravdovějšího, než všechno, co jsem dosud poznala.
Z přemítání mě vytrhne zachrastění v klíčové dírce. Petr, můj manžel, vsune hlavu do dveří a udiveně, ještě v bundě a s nákupní taškou v ruce, začne těkat očima mezi mnou a přehrávačem, z něhož právě hraje tátova skladba.
„Co to posloucháš?“ zeptá se mě, téměř zaskočeně.
Usměju se a odpovím: „Melodii mého srdce.“

Žádné komentáře:

Okomentovat