středa 29. července 2015

Memoáry jedné neobyčejné gejši

    Natře si obličej, aby skryla tvář. Oči jsou hluboké studny. Gejša nemá žádná přání. Gejša nemá žádné city. Gejša je umělkyní vysněného světa; ona tančí, zpívá, baví vás, cokoliv chcete. Zbytek jsou stíny. Zbytek je tajemství...

     
  Na tuhle knihu jsem narazila zhruba před dvěma roky; a to úplnou náhodou. Bloumala jsem knihkupectvím bez určitého cíle, jen jsem věděla, že chci nějakou novou knihu, příběh, co mě úplně okouzlí, od kterého se neodtrhnu a přečtu ho jedním dechem. Strávila jsem snad dvě hodiny pročítáním zadních stran obálek knih, ptala se prodavaček na doporučení, nic se mi nelíbilo. Nic mi ten den nepřipadalo dost výjimečné.
      Když jsem chtěla otrávěně odkráčet domů a znovu si přečíst nějakou z knih, co už znám jako své boty, praštila mě do očí černobílá obálka s okvětním lístkem červené růže uprostřed. Přišla jsem blíž, abych si ji prohlédla. Byla to tvář gejši, která zdobila přebal knihy, s temně rudými rty, bledou kůží a uhlově černými vlasy splývajícími podél lícních kostí. "Gejša," řekla jsem nahlas, to slovo mě fascinovalo, líbilo se mi, jak zní. Samo o sobě bylo tajemné. Prodavačka mě viděla, jak zasněně přejíždím rukou po obalu a přišla ke mně: "Úžasný příběh. Četla jsem ho nedávno a pořád na něj musím myslet." O pár vteřin později už jsem si knihu nesla domů. A několik dní na to ji měla přečtenou, a to hned dvakrát. Od té doby uplynuly měsíce, a pořád mě ohromuje, znovu a zas, kdykoliv si na ni vzpomenu.
      Arthur Golden vycházel při psaní knihy ze života. Života o nic méně skutečného, než je ten můj nebo váš. Jsou to memoáry gejši, která (ostatně jako většina gejš) prošla peklem, všemi tragédiemi, co ji mohly potkat, aby se mohla stát "umělkyní vysněného světa". 
       Malou Čijo prodává otec po smrti matky do Gionu, kjótské čtvrti gejš, načež on sám umírá, a Čijo se stává sirotkem čelícím všem nástrahám velkého světa v zázemí rodiny, pro kterou zpočátku pracuje jako obyčejná služebná, aby si zasloužila své místo v domě. Zanedlouho si ale lidé začnou všímat její neobvyklé krásy, jíž na zajímavosti dodávají šedomodré oči, které jsou v tamějším světě raritou. A tak se Čijo začne učit umění gejš; tanci, zpěvu, líčení, nošení kimona a nalévání saké, a stává se gejšou Sajuri.
       Za krátkou chvíli zjišťuje, jak nesmlouvavá a krutá jsou pravidla světa, který se jí dřív zdál tak okouzlující. Čelí nenávisti své nevlastní sestry Hacumomo, pro kterou představuje konkurenci, bojuje o vratkou přízeň mužů, a ve víru všech intrik a nespravedlností dává všanc to nejzranitelnější; své srdce, které patří celý život navzdory všemu jen jedinému muži...
       Dvěma výše uvedenými odstavci by se dalo shrnout, o čem kniha pojednává. I když samozřejmě další odbočky a nitky v ději jsou daleko více spletité a složité, ale kdybych je všechny dopodrobna rozebrala, nedočetli byste se konce.
       Důležité je říct, že román Gejša není veselou knihou se šťastným koncem a dějovými zvraty, které nás ubezpečí o naprosté spravedlnosti života. Očima Sajuri zažíváme veškerou krutost, kterou hon za sny (ať je jimi lepší život, láska nebo obojí najednou) skrývá, komplikovanost životních cest, kterou je nutno přijmout, ale nepodvolovat se jí, nezačít věřit, že když je něco těžké, že je to nemožné. Všechno je ale ukazováno ve světle zapovězeného, magického světa, který už dávno přestal být součástí toho nynějšího, což mírně zlehčuje všechny těžkosti, s nimiž se Sajuri musela během své proměny v gejšu potýkat. A že jich nebylo málo.
       Nejenom, že mnou příběh hnul emocionálně, taky mě obohatil co se týče vědomostí. Dřív jsem si, jako většina lidí, pod pojmem gejša představovala japonskou kurtizánu. Ale od té doby, co jsem vzala knihu do ruky, a přečetla její název nahlas, pro mě jakoby změnil význam. A poté, co jsem ji přečetla celou snad i pozpátku, jsem názor podložený pouhým nedostatkem informací změnila úplně. Gejši nebyly kurtizány. Byly to umělkyně. Umělkyně, které měly pro muže znamenat potěšení nikoliv tělesné v tom slova smyslu, v jakém kde kdo vidí význam slova gejša, ale především estetické a intelektuální.
       Ale kolik musely obětovat pro ono potěšení druhých? Mnohé. Vlastní pohodlí, životy, duše. A mnohdy i srdce...

"Sajuri, vážně, jak sis představovala život gejši? My se přece nestáváme gejšami proto, abychom vedly život, který by nás uspokojoval. Děláme to proto, že nám nic jiného nezbývá."


       Pokud jste nečetli knihu, určitě vám neunikla filmová verze Roba Marshalla (režíroval i vynikající muzikál Chicago s Renée Zellweger v hlavní roli), v níž roli Sajuri obsadila Ziyi Zhang. Snímek obdržel tři Oscary (kamera, výprava a kostýmy), jeden Zlatý globus (John Williams si odnesl sošku za hudbu) a vysloužil si nespočet dalších nominací. Je pravda, že se jedná opravdu o kvalitní zpracování knižní předlohy, což si zaslouží potlesk už jen proto, že se to většinou o filmech natočených podle knih říct nedá. Nejvíce mě z celého filmu okouzlila hudba, která, ač se to může zdát nemožné, přesně vyjadřuje mé pocity z knížky, z jejího zpodobnění na stříbrném plátně, z příběhu jako takového. Nedokážu to tak dokonale popsat slovy, ale poslechněte si skladbu Johna Williamse, otevřete si k tomu Gejšu, mysl a srdce, zahoďte předsudky, a pochopíte.

Žádné komentáře:

Okomentovat