pátek 13. listopadu 2015

Dáma s červeným deštníkem


Zima se tulákovi vkradla i pod ty nejspodnější vrstvy jeho sporého odění. Ze rtů se mu linul hustý oblak páry a prsty měl zchřadlé tak, že i hra na starou španělku s pěti strunami, kterou si vydělával na nuzné živobytí, byla nemožná.
Lednový chlad je nemilosrdný nepřítel. Člověk by přísahal, že ho spálí zaživa.
Věděl, co by pomohlo. Takový grog se zázvorem, ten, co dělají jen v baru nedaleko Moulin Rouge, by mu udělal dobře. Ale to by musel mít v kapse víc, než jeden frank. A bůhví, jestli ho tam ještě má. Možná ho už utratil za kus chleba. Zatracená zima, ničí mu i paměť.
Lidi chodí kolem jako loutky napjaté na provázcích, dokonce i výraz jejich tváří je stejně neměnný. Pouhé figuríny z výkladních skříní. Všichni se dívají na muže v roztrhané péřové bundě, jehož domovem je město v celé své velikosti, ale nikdo se neodváží přistoupit blíž.
Z potemnělého nebe se začne snášet první letošní sníh, který se zanedlouho změní na vánici, a většina kolemjdoucích sahá po deštnících, které by je aspoň trochu uchránily před rozmary počasí. Už na muže nezírají. Upírají zraky na špičky svých bot a myslí jen na to, jak se co nejrychleji někam ukrýt.
Tulák se přikrčí na lavičce ve snaze uchovat zbytek tělesného tepla, který mu ještě zbývá, a vzhlédne k obloze. Železná dáma shlíží na město ze své tři sta metrové výšky a je přitom pořád stejně nádherná, jako by žádná zima ani nebyla. I kvůli ní opustil venkov, rodnou Lapradelle-Puilaurens, malebné podhůří Pyrenejí a jeho parná léta. Ale ona, Paříž, mu za to stála. Zdejší život, sladší než nadýchaný krém uvnitř makronek, byl chloubou i obyčejnému vandrákovi. Co by dal za to, aby ho mohl znovu prožít od začátku.
Sklopí hlavu, na nic nemyslí. Chlad mu rychle zavírá víčka, ale jakmile začne propadat mdlobám, probere ho klapot dámských podpatků dopadající na kamennou dlažbu v pravidelném rytmu. Otevře oči. Před ním stojí mladá žena v černých šatech, v dlani svírá rukojeť červeného deštníku. Jak to, že jí není zima?, napadne tuláka. Omráčeně pozoruje její krásnou tvář – je mu odněkud povědomá.
„Co chcete?“
Žena se tajemně usměje, ale neodpoví. Nevydá jedinou hlásku. Potom natáhne paži před sebe, jako by mu ji podávala, ale než se jí dotkne, ucukne a otočí se k odchodu. Muž se za ní nějakou dobu vyjeveně dívá, načež mysl přinutí to unavené a mrazem ztuhlé tělo, aby se zvedlo z lavičky, na níž už několik hodin nehnutě sedí, a udělalo první krok. Dožene záhadnou dámu s červeným deštníkem, a chvíli mlčky zírá na její profil, jemuž dominují sytě rudé rty. Byl by přísahal, že ji zná.
„Kdo jste?“ znovu se pokusí o štěstí. A znovu nedostane odpověď.
Kráčí městem, bok po boku, žena krásná jako obraz snového světa a muž, jenž je sám obrazem kruté reality. Seina jim svým proudem uhání naproti jen chvíli, pak ji překročí, a vlny ženoucí vstříc Atlantiku mizí v nedohlednu i s mostem Pont de l’Alma.
Tulák netuší, kam a za kým ho neznámá vede, přesto se neohlíží zpět, nezastavuje se, pokračuje dál, jako by ty nachové rty a oči, v nichž září všechna světla Paříže, byly jeho osudem.
Sněžení ustalo a s ním se zastavila i dvojice. Před nimi se v běloskvoucí velkoleposti tyčí Sacré-Coeur. Ach, jak dlouho tohle místo nenavštívil! Ale moc dobře si pamatuje, kdy ho viděl poprvé. Bylo to v podvečer jeho pětadvacátých narozenin, to pozdní odpoledne, kdy přijel do Paříže. Bazilika byla prvním místem, které navštívil. Nespočet hodin strávil mezi jejími zdmi, tehdy tak lhostejnými k jeho přáním a prosbám.
Pamatoval se, jak pokorně žadonil, aby se mu podařilo prosadit se jako hudebník. Aby si ho všimli producenti a lovci talentů, až bude hrát jihofrancouzské písně na svou tehdy ještě šestistrunnou španělku. Ale nikdo ho nikdy neoslovil. Takových jako on bylo v Paříži na konci osmdesátých let tisíce.
Žena mu pokyne hlavou, aby ji následoval dovnitř kostela. Chvíli váhá, a pak vkročí. Bazilika je zahalená do ticha, je v ní jen pár lidí. Tak jako tehdy.
Prochází se po obvodu, dokud nenarazí na výklenek, v němž osaměle klečí před oltářem mladý muž a urputně šeptá modlitbu. Tulák se zarazí. Má snad déja vu? Přesně takhle tu kdysi… krásná neznámá mu přetrhne křehkou nit myšlenek zataháním za rukáv.
Další zastávkou je bar La Jambe Boiteuse, ona svatyně všech dobrodruhů, co se protloukají životem den za dnem s tím dobrým i zlým, co jim přinese. A zrovna tady jim nosí jenom to dobré. Před vchodem se hlasitě rozesměje štěstím, div slza neukápne - to vábivá vůně svařeného vína ho hladí na duši. A také vzpomínka na jedinou práci, kterou v Paříži kdy měl. Roky tu hrával a zpíval, byl oblíbený u všech lidí z Pigalle, až dokud podnik nezměnil majitele a ten nezatoužil vyměnit kytaristu za pianistu.
Rád by ještě jednou zakusil, jaké to je stát na pódiu před publikem, oslněn září reflektorů tak, že jen stěží uvidí tváře svých posluchačů. Dáma jako by slyšela jeho myšlenky, proplete své prsty s jeho a odvleče ho dovnitř.
Bar je narvaný k prasknutí. Zdá se, že se tu pořádá nějaký večírek ve stylu retro, protože na sobě všichni mají oblečení, co se nosilo půl druhé dekády nazpět. Nikdo se po něm, ani po ženě s červeným deštníkem nijak zvlášť neohlíží. Všichni visí očima na hudebníkovi, co na pódiu právě začíná svoji show. Žena ho vede stále blíž, dokud nestojí chlapci přímo u nohou. Vzhlédne, a když ho přestane oslepovat ostré světlo, všimne si, že umělec je kytarista; vida, už zase tu chtějí staré dobré španělky. A hraje dobře, dokonce moc dobře. Celý dav mu tleská a skanduje neurčitá slova chvály. Třebaže ovace nejsou určeny jemu, zaplaví tuláka známý pocit blaha a radosti.
Pak se ale podívá chlapci do tváře a ten pohled ho šokuje tak, že mu skoro pukne srdce. Je to on. Ten kytarista je jeho osmadvacetileté já, má na sobě dokonce stejné džíny a košili. Má jeho kytaru. Jeho hlas. Celá jeho osobnost patří tomu mladému muži.
Vyděšeně se ohlédne na ženu s deštníkem: „Co to má znamenat?“
Dáma zavrtí hlavou, zvlní rty do úsměvu a odvede ho pryč. Tulák ale nemůže z chlapce spustit oči, pořád se za ním otáčí. Takže v Sacre-Coeur ho nešálil zrak, opravdu viděl sebe sama promlouvat ke Kristu. Jak je tohle možné? Copak ho žena vodí jeho vlastní minulostí? A s kým má vůbec tu čest? Je to snad jen výplod jeho fantazie?
Jdou dál, proplétají se potemnělými ulicemi, míjí nároží a parky, dokud se opět nezastaví; tentokrát Bulváru Saint-Michel. Jako mávnutím proutku město ožije hlukem smějících se párů, troubením aut a muzikou linoucí se z podniků hýřících životem.
„Proč tenhle bulvár?“
Žena ukáže před sebe na někoho v davu. Muž mžourá jako by byl krátkozraký. Nikdo z těch cizinců mu není ani trochu povědomý. A najednou se mezi lidmi objeví ona; Claire. Jeho první láska. Vypadá stejně, jako když ji uviděl poprvé. Vznáší se v červeném saténu, světlé vlasy jí splývají podél porcelánové tváře. Krásná a úchvatná, téměř jako samotná Paříž.
Několik měsíců se scházeli právě tady, na bulváru Saint-Michel, až jednou nepřišla na smluvenou schůzku a on už ji nikdy neviděl. Neměl její číslo, ani telefon, na který by zavolala ona. Neznal její adresu, a dokonce ani příjmení. Jediná indicie, která ho k ní mohla zavést, bylo její jméno. A to nestačilo.
Zničehonic se bulvár rozplyne v nenávratnu. Vítr se zvedne, mráz udeří jeho tvář o něco silněji. Ale světla města, ta září jako ještě nikdy. Kolikrát se pod ní procházel, obdivoval její vznešenost, překrásnou medovou barvu, kterou se odívá při západu slunce a přemýšlel, jaké by to bylo, jednoho dne stanout na jejím vrcholu a vidět celičkou Paříž z její náruče. A teď je konečně tady, konečně to všechno zří a je to stejně velkolepé, jako v jeho představách!
Odvrátí zrak od milionu světel a podívá se na dámu s deštníkem. Už není vyděšený, necítí strach, nezbývají mu otázky, na něž by se ptal, kromě jedné: „Odkud vás znám?“
Dáma mu věnuje dlouhý pohled a přistoupí k dalekohledu. Chvíli se dívá do kukátka, načež pokyne muži, aby si s ní vyměnil místo, opět bez jediného ztraceného slůvka. Tulák se skrčí, plný očekávání na to, jaký pohled se mu naskytne.
Přístroj je namířený na boční stěnu jakéhosi domu, na kterém je vyvěšený snad dvacetimetrový plakát, a na něm je žena s uhrančivýma očima a rudými rty. V ruce drží červené paraple, za nímž je zobrazené celé pařížské panorama a na něm elegantními písmeny napsáno: „Potkejte osobně Mademoiselle Paris.“ Tulák prudce vydechne a otočí se zpátky na ženu. Ale není tam. Vypařila se, jako by ani neexistovala.
 Muž si vzpomene na své nedávné přání prožít ještě jednou uplynulé události svého života, než bude příliš pozdě. Vrátit zpět sladké plody mládí. Zakusit všechny krásy města, poznané i ty, co dosud neobjevil. To se mu dnes večer podařilo. Navíc se před ním teď klaní celá Paříž, město, jež si ho podmanilo natolik, že v něm zůstal, i když se mu tu nevedlo, když věděl, že na jihu na něj čeká veškeré pohodlí, které nabízí domov. Přesto si vybral Paříž. A udělal by to znovu. Ona byla jedinou životní volbou, které nelitoval, všemu navzdory. Jeho pravou láskou.
Usměje se na svou půvabnou milenku, ukloní se jí tak, jako ona se v tenhle moment koří jemu, a do ticha noci zašeptá: „Bon Soir, Mademoiselle Paris.“
Tulák se choulí na lavičce, nad katedrálou Notre-Dame zrovna vyšlo slunce. Lidé ho míjejí s nezájmem, však ten chudák určitě jenom spí. Potom k němu přistoupí malé dítě a začne si ho zkoumavě prohlížet. Matka ho okřikne: „Běž pryč od toho pobudy!“
„Mami, ten pán je mrtvý!“
„Kuš, jenom chrápe! A pojď už.“
„Ale mami, mami, on nedýchá!“ zavříská dítko.
Žena zpozorní. Ten chlap nepohne ani brvou, hlavu má zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Snad aby radši zavolala záchranku, třeba se mu ještě bude dát pomoct…
Patnáct minut na to lékař konstatoval smrt následkem umrznutí. Tulákovo srdce přestalo bít pozdě v noci.

Žádné komentáře:

Okomentovat