neděle 31. ledna 2016

Holka, a ne ledajaká

V určitých oblastech mám velké sklony k závislostem. Po sušených rajčatech, čokoládě a amarantových křupkách s mořskou solí (ok, 90% mých závislostí se dá sníst) nedám dopustit na seriály. Proto na ně nekoukám. Když totiž začnu, nevím, kdy přestat... nutně pak potřebuju vědět, co bude dál, a tak si pouštím další a další díly, i když vím, že mi to k ničemu není. 
Nicméně - po roce jsem zase na jeden seriál narazila a strávila s ním pěkné tři dny naprosté izolace od okolního světa (díkybohu má zatím jen čtyři série po deseti dílech) - GIRLS.
Tohle dílko vzniklo díky Leně Dunham, která vytvořila scénář, režírovala ho, střihla si hlavní roli a sklízí s ním úspěch na všech frontách. Dokonce vyhrála Zlatý Globus, seriál byl čtyřikrát nominovaný na cenu Emmy a jako první žena v dějinách obdržela od Asociace amerických režisérů cenu za nejlepší režii v kategorii komedie. A to jí ještě nebylo ani třicet (čas na depresi)! Jo, a taky napsala knížku Not That Kind of Girl, kterou se tu chystám zrecenzovat, ale to jen tak mimochodem. 


Mám takový zvyk, že většinu recenzí začínám stručným shrnutím děje knihy. Tady by to bohužel stručně nešlo, protože kniha nemá ucelený příběh, sestává z desítek různých útvarů. Nejedná se tedy o román ani novelu, je to jakási sbírka esejů/fejetonů/deníkových zápisků/povídek na různá témata jako je láska, jídlo, práce, škola a podobně.
Nevím, zda jste už měli možnost seznámit se s dílem Leny Dunham, ale tahle spisovatelka/novinářka/herečka/režisérka/scénáristka si tedy rozhodně nebere servítky před nikým a před ničím, o všem píše otevřeně, jako by si to opravdu psala jenom do deníčku, který nikdy nespatří světlo světa.
Nebudu lhát, občas mi její neobvyklé zážitky, postoje a názory (nebo pouhá myšlenka prohozená "jen tak mimochodem") vyrazily dech, a to i přesto, že už jsem před Lenou četla Caitlin Moranovou (oproti ní slabý odvar).  Takže pokud si knihu budete chtít přečíst, připravte se na nemožné. 
Vedle originality samozřejmě musím vyzdvihnout i vtip, kterým srší většina příběhů - několikrát jsem doslova vyprskla smíchy. Nejedná se přitom o prvoplánové vtipy, ale o umně umístěné slovní obraty, dovětky, které s duchaplností Leně vlastní buď úplně popřou smysl celého předchozího textu nebo ho hyperbolizují do nepředstavitelných rovin, zároveň ale korespondují s tím, jaká autorka (pravděpodobně) ve skutečnosti doopravdy je - kousavá, ironická, někdy úzkostlivá, možná trochu paranoidní ("Bojím se, že nemůžu mít děti. Dělohu mám prokazatelně posunutou doprava, takže může pro plod představovat nehostinné prostředí, neboť ten potřebuje pěkně rovné, dokonale vertikální lůžko. Možná mi tedy nezbude, než nějaké dítě adoptovat, ale zaručeně se mezi námi nevyvine onen láskyplný, genetiku popírající vztah, o jakých se píše v časopisu People. Moje dítě totiž bude trpět nediagnostikovaným fetálním alkoholovým syndromem. Bude mě nenávidět a našeho psa přitluče hřebíky k prknu."), ale za každých okolností nevšední a svá. 
Skvělé jsou i seznamy, které oživují klasický text á la "10 důvodů, proč miluju New York" nebo "15 poznatků, které jsem získala od matky". Například: "Proč utrácet 200 dolarů týdně za terapeuta, když stačí jednou ročně vynaložit 150 dolar za věštce?", "Když vám někdo neodpoví na e-mail do šesti hodin, znamená to, že vás nesnáší.", "Je lepší sníst od všeho trochu, než velkou porci jednoho jídla. Když se vám to nedaří, jezte od všeho hodně." nebo "Výraz 'Ty hajzle' není nadávka. Ani když před něj připojíte obrat 'ty malej zasranej'."


Velkým plusem je, že spousta žen/dívek, se s pocity Leny v některých pasážích (třeba té, která pojednává o držení diet) ztotožní, a někdy není nic lepšího, než vědět, že někdo tam venku má úplně stejný problém s odpíráním citronového dortu, jako vy. Tou ryzí upřímností autorka získává u čtenářů podle mého dokonce více bodů, než vtipem.
A taky se mi moc líbí roztomilé černobílé ilustrace! Ať mi je deset, dvacet nebo devadesát, obrázky v knížkách já budu milovat vždycky. 


Teď něco k negativům. Je pravda, že ke konci už se mi knížka dočítala těžce. Není to totiž ten typ literatury, která by se dala přečíst naráz. Po padesáti stránkách už potřebujete od vší té přímočarosti pohov, jinak může začít nudit (možná i kvůli tomu, že Lena má tendenci děj někdy až zbytečně roztahovat). Ale protože jsem puntičkář a těžce se mi rozečítá nová kniha, aniž bych "skoncovala" s tou předchozí, musela jsem se kousnout, čistě pro vlastní dobrý pocit, a dočíst ji bez asistence jiného díla. 
Ale i přes občasnou rozvleklost a zdlouhavost mě Holka, a ne ledajaká dokázala párkrát pořádně rozesmát, přinutila mě zamyslet se a sem tam mě i lehounce dojala. 
Jako oddechovka skvělá volba, ale pokud nejste tak šílení pedanti jako já, doporučuji ji spíše na nárazové čtení třeba mezi učením na zkoušky. Pak svou úlohu splní dokonale. :)

70%

2 komentáře:

  1. Nejdřív jsem si říkala jako cože, to píše o děloze a tak? :D Ale nakonec je docela dobrá, konečně někdo, kdo se na vše dívá realisticky a ještě to podá vtipně :). A soucítím s tebou, myslím, že by se mi to také dočítalo špatně :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to Lena se na svět dívá někdy až moc realisticky. :D Pusť si GIRLS, jestli jsi to ještě neviděla, občas je tam dost WTF momentů, ale vcelku je to vážně sranda. :) ty jsi knihu četla?

      Vymazat