Hned v začátku se musím se sklopenou hlavou přiznat, že Memoáry o řemesle, jak zní podtitul, jsou nejen první knihou na téma psaní, kterou jsem přečetla, ale zároveň mou první knihou od Stephena Kinga. A moc se mi do ní nechtělo. Čekala jsem, že hned na první stránce začne rozebírat, že si mám dělat myšlenkové mapy a všude po domě rozvěšovat kapitoly a že tahle kompozice je skvělá, zatímco jiná nestojí za nic... ne.

K části, která je skutečně o řemeslném psaní, se dostaneme až v půlce knihy a předchází jí něco zajímavějšího, vtipnějšího a mnohonásobně inspirativnějšího. Zevrubný popis Kingovy cesty za úspěchem, po které místy rozhodně nemuselo být příjemné kráčet, a o to víc si této pasáže vážím.

Sděluje totiž každému začínajícímu pisálkovi důležitý fakt, a sice že ani na autora takového formátu nikde nečekali s otevřenou náručí hned od začátku. Naopak, skoba, na které byly zavěšené zamítavé dopisy, málem vinou své váhy spadla z Kingovy zdi. Za obzvlášť silné považuju pasáže, kdy Stephen King píše o svých problémech s alkoholismem a jak mu téměř zničily nejen kariéru, ale celý život. Přesto je podává s lehkostí a odstupem, který zabraňuje patosu a odbíhání od tématu.

V druhé polovině se dostáváme k praktickým radám, které jsou podepřené vlastními zkušenostmi. King by vám neradil, abyste něco nedělali, pokud to on sám už v minulosti neudělal stokrát. A i když si myslíte, že máte po x letech psaní a stovkách stran vybroušený styl, stejně vás nachytá na něčem, co byste mohli přece jen dělat trochu líp. Například pro mě byla cenná část o popisech a jak to dopadá, když se to s nimi přehání ("nemusí pršet, stačí, když bude kapat") a nadbytečném využívání příslovců.

Díky tomuto přístupu tipy nepůsobily zkoprněle ani přehnaně technicky, ale spíš lidsky. Jako byste seděli na verandě se starým přítelem, se kterým si povídáte o životě, a jen tak mimoděk dostanete pár rad na cestu. Jsem taky moc ráda, že zmiňuje důležitost čtení knih jiných autorů. Protože z nich se dá nejlíp poučit, jak něco dělat nebo naopak nedělat - a učíte se, aniž byste věděli, že to děláte.

Jak ale zdůrazňuje sám King, žádný návod z člověka spisovatele neudělá. To dokáže jen jedno: psaní.

Až moc násilí 

Literární místa jsou pro mě při cestování nutností. A nemyslím tím jen knihovny nebo knihkupectví, ale hlavně ulice, domy, kavárny, parky, zkrátka cokoliv, co je nějak spjaté s hrdiny z mých milovaných knih nebo spisovateli, kteří je stvořili. Vždycky mi to vezme dech... protože si to celou dobu nějak představujete, bloudíte po tom místě ve vlastní mysli a mezi řádky a najednou tam stojíte. Na Lispenard Street v New Yorku. Loni v létě jsem se do Malého života Hanyi Yanagihary neodvolatelně zamilovala, a tak jsem se musela podívat k domu, ve kterém bydleli jeho hlavní hrdinové.










Tentokrát jsme zamířily ke Stawberry Fields, kde je památník Johna Lennona, který byl v New Yorku zastřelen. Lidé neustále pokládají květy na mozaiku s nápisem Imagine a zdejší cesty lemují stánky, kde si můžete koupit třeba placky s úryvky jeho písní.