Letošní rok je plný literárních poprvé. Dostávám se ke klasikům, které jsem předtím ještě nečetla, ale vždycky jsem chtěla. Některé si zamilovávám, některé zavrhuju, protože nejsou úplně mým šálkem čaje. Hemingwayova novela Stařec a moře rozhodně patří k té první skupině.

Ztracená generace v čele s Hemingwayem, Faulknerem, Steinbeckem a Fitzgeraldem psala ve znamení kvality. Z velké části to jistě bylo i tím, že byli poznamenáni válečnými konflikty, se kterými často přišli osobně do styku, i s tragédiemi vlastních ne vždy úplně šťastných životů. Ovšem neprodukovali jen autentická, dějově komplikovaná a strhující svědectví válečného běsnění nebo rasového útlaku, v jejich tvorbě se vyskytovala i díla krátká a nepříliš spletitá, avšak o nic méně hodnotná.

Naopak můžu říct, že Stařec a moře, ačkoliv na první pohled působí jako taková milá, možná trochu depresivní novela o rybaření, mi i přes svůj rozsah zlomil srdce na stokrát. Příběh, co během četby působí prostě, a ani na konci nijak výrazně negraduje, však po otočení poslední stránky zanechá ohromně hluboký dojem.

Všichni ho známe. Havanský rybář Santiago už dlouho neulovil žádnou rybu, proto od něj byl nucen odejít i jeho jediný pomocník, mladík Manolin, který má ale starce pořád rád, a i když s ním už na moře nejezdí, pořád mu ve volném čase dělá společníka a starostlivě o něj pečuje. A tak jednoho dne stařec opět vyráží na moře sám. Štěstí mu tentokrát přeje. Uloví velkou rybu a po neúprosném boji se mu podaří ji pokořit, ovšem na cestě do přístavu mu ji prakticky celou sežerou žraloci. Zbude jen páteř a hlava.
Možná se najde někdo, kdo (třebaže tuhle stručnou sumarizaci zná ze školních lavic moc dobře - nebo možná právě proto) si říká: "A co je na tom tak zajímavého, proč bych se tím vůbec měl/a zabývat?"

Tak prvně proto, že Hemingway ve starci vytvořil prototyp čistého člověka, co plně souzní s přírodou a respektuje ji, nechová se k ní ani k dalším tvorům povýšeně, považuje se prostě za pouhou součást světa, kterou ve skutečnosti je. Mluví o nebi, hvězdách, měsíci a oceánu jako o živých věcech, při zmínkách o moři dokonce čtenář nabývá dojmu, že se jedná o samostatně uvažující, silnou osobnost. I rybu považuje stařec za rovnocenného soupeře. A tak je to správně.

Ono neuškodí si tohle všechno občas připomenout v době, kdy člověk díky technice, vědě a já nevím čemu všemu nabývá dojmu, že je něco víc. Pořád jsme jen tvorové, nikoliv polobozi, nehledě na to, co známe nebo co umíme. V knize je naopak krásně vidět, jak je v některých situacích člověk bezmocný v boji proti přírodě a jak umí být příroda nemilosrdná k němu; ostatně tak jako ke všem ostatním tvorům bez rozdílu.

Avšak právě díky tomu, že moře nemělo se starcem slitování, vynikne jeho ryzí osobnost, nebojácná duše, která se nehodlala vzdát ani v předem prohraném boji. Projevilo se jeho nesmírné odhodlání, které bylo otázkou cti a důstojnosti, ale přesto bylo lidské, s čímž se u dobývání zmíněných atributů většinou setkáváme pramálo.

Další postava, Manolin, sice nedostává v díle moc prostoru, ale když je "na scéně", vynikne jeho dobrá a obětavá povaha stejně jako Santiagova. Jeho největší úloha byla na samotném konci příběhu, kdy jeho očima vidíme starcovu prohru, která ale ve skutečnosti znamenala ohromnou výhru nad sebou samotným. A je to právě ten závěr, který byl nejbrilantněji napsaný, závěr, jehož hloubka vám i přes svou zdánlivou jednoduchost podlomí kolena.

Leckdo si může říkat, proč tedy tak skvělý a hluboký námět Hemingway nerozpracoval do románu. Odpověď je jednoduchá. Pak už by to nemělo to kouzlo, jaké to má v této podobě. Mistr totiž pochopil a na své novele opět dokázal tu věčně omílanou pravdu: že věci neřečené někdy řeknou nejvíc.

Závěrem řeknu asi jen to, že je mi líto, kolik skrytých pravd jsem v knize při prvním čtení neobjevila, a že se těším, až ji budu číst znovu a znovu, a všechna ta Hemingwayova genialita na mě bude doléhat ve vlnách tak, jak to sám autor možná při psaní zamýšlel.