Když se vysloví jméno Jack London, většina lidí skoro reflexivně vyhrkne: "Ten napsal Bílého tesáka." Několik si možná jako první vzpomene na Volání divočiny. A tak skutečnou událostí inspirovaný Tulák po hvězdách (v originále The Star Rover nebo taky The Jacket) zůstává trošku v pozadí, ačkoliv se pořád jedná o jedno ze tří nejznámějších děl tohoto amerického spisovatele. A bezpochyby o jedno z nejpozoruhodnějších.

Reflektuje životy profesora Darrella Standinga nespravedlivě odsouzeného k trestu smrti. Ano, životy. Není to překlep. Spoluvězeň naučí Darrella, jak uvést tělo do stavu tzv. malé smrti, aby unikl trýznivé bolesti, kterou způsobuje svěrací kazajka. V malé smrti je člověk v podstatě v kómatu a přežívá na životním minimu. Jeho duše je v tu chvíli volná a může cestovat, kam chce. V Darrellově případě nejen prostorem, ale i myriádami času. A tak bývalý profesor agronomie znovu prožije stěhování národů, události vedoucí k ukřižování Krista, stráví osm let na pustém ostrově jako trosečník a stane se vyhnancem a žebrákem v Koreji. Tyhle příklady jsem vybrala namátkou, protože mi nejvíce utkvěly v paměti, ale London v Tulákovi seskupil mnohem víc příběhů z různých dob a míst.

Jack London byl velkým příznivcem dobrodružné literatury a hodně cestoval, což se výrazně promítlo do jeho tvorby, a Tulák samozřejmě není výjimkou. Jeho návraty do minulosti jsou prolnuté akcí a dějovostí, která udrží čtenáře v napětí, ale stejně tak častou popisností, která i přes Londonův specifický syrový a drsný styl trochu zabrzďuje souvislé plynutí děje. Některé osudy Darrella, které prožil v jiných tělech, se mi proto četly trochu těžce, respektive mi trvalo se do příběhu ponořit.

Čím si mě autor získal, byly přemýšlivé pasáže z věznice. Právě z těchto stránek jsem si přepsala a zapamatovala několik jednoduchých citátů, vět, které vyjadřují hlubokou pravdu. London ve své knize tvrdí, že všechno tělesné je pomíjivé, že to jediné, co může přežít a přežije celá tisíciletí, je duch, který v průběhu životů sbírá vlastnosti, zkušenosti, které si nepamatuje, ale utváří to, čím je teď a čím bude v dalších životech. Je to neustálý vývoj, dynamičnost v abstrakci, nekonečná skládačka, která nebude nikdy úplná. Ale právě díky ní jsme. I přes negativní podtext prolínající se celou knihou v sobě nese příběh určitou naději právě proto, že autor neustále připomíná, že duše nemůže zemřít, a tak vyznívá skoro pozitivně, i když se tohle poselství mísí s kapkou nostalgie.

Kromě těchto úvah dává nahlédnout do nelidských praktik vězeňských dozorců, skrze něž kritizuje společnost, její pokrytectví a morálku, která je podle něj pouhá snůška řečí. To mě zaujalo asi nejvíce. Tvrzení, že pouze schováváme zvěrstva, kterých se dopouštíme, za sukně práva, náboženství, filozofie atp. Divošská krutost, jaká lidem byla vlastní před tisíci lety, nikam nezmizela. Akorát si ji umíme lépe obhájit, vydávat ji za morální, i když je naše jednání významu toho slova na míle vzdálené.

"Pod pozlátkem morality, které na sobě vyleštil, je (člověk) stále stejný divoch, jako byl tenkrát. Morálka je společenský fond, který během bolestných věků získává přírůstky. Z nově narozeného dítěte vyroste divoch, jestliže neprojde výchovou a vyleštěním za pomoci abstraktní morálky, která se už tak dlouho střádá." 

Knihu zabývající se tak závažnými otázkami se vyplatí přečíst. Donutí vás totiž ujasnit si, jaký názor máte na věc vy sami, což je jeden z nejkrásnějších účelů literatury (kromě mnoha dalších). Ukáže vám úhel pohledu a pomůže vám utvořit ten váš osobitý. Pokud navíc hltáte dobrodružné knihy, budete nadšeni i z žánrových vstupů, kdy Darrell cestuje do minulých životů. Za mě je jediné mínus v tom, že dobrodružné pasáže povídkového typu převažovaly nad těmi podle mě naprosto brilantními z prostředí samovazby, kobky, kazajky, které knihu s mnoha dějovými liniemi spojily do románu. Na druhou stranu asi právě díky tomu Londonovy myšlenky vyzněly tak, jak měly.

"Inteligentní lidé jsou krutí. Hloupí lidé jsou příšerně krutí."