Paulo Coelho vždycky patřil k autorům, které mám v podvědomí zafixované jako ty, od kterých si chci něco přečíst, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Neurčitou budoucnost Coelhovy existence v mé knihovně proměnila v realitu jedna literární soutěž, v níž jsem vyhrála jeho novinku Nevěru. Což byla také první knížka, kterou jsem od autora četla. Ale tenhle článek jí paradoxně patřit nebude. Dneska se zaměřím na mou nejoblíbenější knihu od Paula Coelha - Veronika se rozhodla zemřít.

Veronika je mladá dívka ze Slovinska, která má na první pohled vše - je krásná, chytrá a žádaná. Přesto jí něco chybí. Změna. Odvaha ji učinit. Z rozmrzelosti nad stále stejným životem a pocitu zbytečnosti se rozhodne pro sebevraždu. Prášky, které ji měly uspat nadobro, ale nepůsobily dostatečně dlouho, aby ji zabily. Veroniku včas najdou, zachrání jí život a ona je odsouzená k pobytu v sanatoriu. Jenomže když jí lékař poví, že má vlivem prášků poškozené srdce a pomalu umírá, zdá se, že pokus o sebevraždu až tak nezdařený nebyl. A právě tehdy se ve Veronice probudí instiktivní touha po přežití a dívka začne o svůj život bojovat...

Coelhovo dílo se i po uplynutí sedmnácti let od prvního vydání vyznačuje svou aktuálností, díky čemuž silný filosofický podtext, tak typický pro všechna autorova díla, nevyjde vniveč, ale vyzní naplno. Do karet Coelhovi nahrává i fakt, že novelu postavil na uvěřitelnosti a reálných příbězích lidí, osudech, které by mohly potkat víceméně každého z nás, a stejně dobře by nás mohly dostat i do blázince. Proto po dočtení (někdy i během četby) většině čtenářů jistě vyvstane na mysli otázka: A kdo je tady vlastně blázen? Nejsme to nakonec my všichni? Jak se liší lidé, co jsou za svá šílenství či pouhé mizérie (teď nemluvím o skutečně těžkých duševních chorobách) zavřeni mezi čtyřmi stěnami a zamřížovaným oknem a ti, co s nimi volně pobíhají po ulicích?

K tématu sanatorií má blízko i autor sám, který na několika stránkách knihy nepřímo vystupuje jako jedna z postav. Jeho rodiče ho totiž nechali celkem třikrát zavřít do psychiatrické léčebny, kde se musel podrobit elektrošokové terapii, protože neschvalovali jeho touhu psát.

Co od knihy nemůžete čekat, je rozhodně našlapaný děj plný nečekaných zvratů. Knihy Paula Coelha takové nejsou. Snad jedinou lehce "dobrodružnější" knihou, kterou jsem od autora četla, byl Alchymista, ale ani tam to nebylo bůhvíjak převratné. Pro mě osobně to ale neznamená negativum. Jistě, knížky, co jsou přeplněné akcí se dobře čtou. Ubíhá to, jste zvědaví, co se stane na další stránce, jaká postava umře atd., což Veronika se rozhodla zemřít paradoxně nesplňuje. Coelho totiž upřednostňuje jakousi "vnitřní dějovost", která je zajímavá zase trochu jiným způsobem. A zároveň může za fakt, že spousta čtenářů pro autora nenajde pochopení, někteří ho dokonce nepovažují za spisovatele a ti radikální ho házejí do literárního odpadkového koše, protože prostě píše jinak. Znamená to však, že špatně? To je otázka, na kterou by si mnozí kritici měli odpovědět především.

Dílo je také jediným (z těch starších - nově vydanou Nevěru nepočítaje), kde se autor nedrží svých klasických dvou linií - mystična a reality. Zůstává jen u té druhé, což je vítaná změna, která navíc činí z knihy něco lepšího, než co Coelho normálně tvoří.