Ale teď už konečně k recenzi.

Zápisník jedné lásky je příběh, který znají i ti nejzarytější skeptici a odpůrci romantických řečiček a velkých gest. Možná díky věhlasnému filmu, na němž režisér Nick Cassavetes spolupracoval s Ryanem Goslingem (Noah) a Rachel McAdams (Allie). Proto asi nemusím dopodrobna vysvětlovat, oč v knize běží, ale přece jen trochu nastíním zápletku: Ona je bohatá dívka s dobrým vzděláním, on je chudý kluk z venkova, který má rád poezii a svého otce, s nímž žije ve skromném domě. Setkají se úplnou náhodou, zamilují se a prožijí spolu nádherné léto. Život je rozdělí, Allie si najde bohatého manžela, Noah po smrti otce opraví venkovské sídlo, kde žije samotářským životem, a pořád myslí na Allie. Po letech je osud znovu svede dohromady - v obou se probudí dávná vášeň a láska, Allie opouští manžela a stěhuje se k Noahovi. Přivedou na svět děti a žijí šťastně, dokud Allie neonemocní Alzheimerovou chorobou. I přes všechny komplikace s ní Noah zůstává až do konce a snaží se pomocí předčítání zápisníku vzbudit v Allie umírající vzpomínky, až se mu to v jednom vzácném okamžiku doopravdy podaří.

Na Zápisníku jedné lásky se mi líbí autorem dokonale promyšlená kompozice. Kniha v podstatě vypráví příběh životů dvou lidí od mládí až po stáří, zachycuje vedlejší dějové linie, stejně jako zahrnuje i popisné pasáže přírody, interiéru domu a pocitů postav, a to vše dokázal Sparks obsáhnout na necelých 159 stran. Osobně jsem jako autor ten "vykecávací typ" (i když už se to snažím korigovat), takže schopnost sdělit vše podstatné, ponechat uměleckou úroveň psaného slova a ještě být stručný považuji za něco mistrovského. Možná k tomu ale přispěla i autorova technika vyprávění "příběhu v příběhu". Zjednodušená forma rámcové kompozice v tomhle případě padne jako ulitá.

Dalším plusem je pro mě postava Noaha jakožto skromného, pracovitého člověka se smyslem pro krásu okolního světa i půvab slov. Je to takový staromódní typ muže, kterého by ve skrytu duše každá dívka/žena chtěla mít po boku (ještě kdyby vypadal jako Ryan Gosling, žejo), a snad i proto tahle knížka tak dobře funguje na čtenáře.

Autorovo vyjadřování bylo uhrančivé, když mi bylo patnáct, a ohromuje mě i teď, i když popravdě už o trochu méně. Přesto se ale stále najdou řádky, které mě odzbrojí a připomenou mi, proč jsem se do toho Sparkse vlastně tolik zamilovala. Jako například tenhle odstaveček: "Zůstanu s tebou, dokud tě slunce nevyloučí ze svého jasu, vody ti neodepřou svůj lesk a listí svůj tichounký šepot." Vím, je to prosté. Jenomže právě v tom nacházím tu genialitu.

Když už odezněla má posedlost jedním autorem, musím se přiznat, že na Sparksově tvorbě nacházím i negativa. V generalizovaném pojetí jsou to především přílišné projevy pobožnosti, které se v některých dílech projevují méně, v některých více. Nicholas Sparks je pochopitelně věřící, nic proti tomu, jenomže to má za následek, že jeho postavy skoro nikdy nepáchají nic špatného a mají pochopení pro všechno a všechny na světě. Je to sice hezké, ale bohužel trochu utopické, navíc tím autorovo dílo jako komplexní záležitost spěje k neodvratné monotónnosti, což je podle mě škoda.