Až na výjimky jsou všechny dlouhé na tři strany. Řekla bych, že krátký rozsah jednotlivých kapitolek bude vyhovovat především těm, kteří si rádi před spaním něco přečtou, ale moc dlouho u toho nevydrží (nebo potřebují něco oddechového), nebo čtou v mezičase třeba v metru či trolejbusu.

Takovým čtenářům bude kromě zmíněného imponovat jistě i nenávaznost fejetonů. Mně se tohle líbilo třeba proto, že jsem mohla číst na přeskáčku, což se u běžné knihy jen tak nestane.

Ale teď už k samotnému textu.

Práci Ani Geislerové jsem po kousíčkách četla už dřív, když jsem si v obchodě jednou za čas přihodila do košíku Elle, takže jsem vesměs věděla, do čeho jdu. Věděla jsem, že Aňa je vtipná, přemýšlivá žena, jejíž texty sice na první dojem působí, že autorka sama neví, o čem vlastně píše, ale ve finále se to nějak rozmotá, ukáže v pravém světle a pointa (mnohdy nečekaná) je na světě. Anebo ne. V tom případě to ale Aňa bez ostych přizná a řekne, že netuší, kam tím směřuje, ale že měla hroznou potřebu tu a onu věc napsat. A ta upřímnost, pohodovost a spontánnost, která z takových a podobných prohlášení čiší, mě vždycky dostane.

Když jsem konečně knihu dostala do ruky a přečetla všechny sloupky takhle souhrnně, potvrdilo se mi už předešlé domnění, a sice, že Aňa není jen dobrá herečka, ale i dobrá spisovatelka.

Ano, někteří šťouralové by mohli podotknout, že uveřejnit de facto deníkové zápisky z vlastního života, k jejichž čitelnosti stačí špetka stylistického talentu, není žádné umění a že to se spisovatelstvím nemá co dělat. A že zrovna tyhle deníkové zápisky prodává především zvučné jméno a pěkné obrázky.

Budiž, i na téhle teorii by se našlo něco málo z pravdy, ale osobně myslím, že my Češi jsme jako národ takoví rejpalové, že i kdyby knihu podobného ražení uveřejnil Bůh, a nebyla dost dobrá, okamžitě bychom ji odhodili na pomyslné literární smetiště a dál se s ní nezahazovali, natož abychom skoupili x tisíc jejích výtisků.

Takže na P.S. asi něco bude, kromě krásných kreseb a samotné autorky, i duchaplné texty, které jsou svěží, pohodové, a ke všemu jsou napsané neotřele a s vtipem, často navíc i s půvabnými obraty.

"Začíná podzim. Miluju ho. Padá pomalu ze stromů a pokrývá všechno zlatem buků a platanů a krví javorového listí. Začíná se dřív stmívat, vytahují se teplé svetry, sbírají ořechy a na kolečkách vozí domů obří dýně ze zahrad. Děti dělají draky z listů, dostáváme chuť na husté polívky a na zachumlání se do něčeho, do někoho. Chci být s ním." (Miluju ho..., P.S.)

A teď je všem mým přátelům či čtenářům, co viděli můj "podzimní článek" jasné, proč si kniha získala mé sympatie! Ano, Aňa taky miluje podzim a dýňovou polévku! (Ale to snad každý normální člověk.)

Mezi mé nejoblíbenější kapitoly patří určitě Madeira ("voní" létem), Amazing Wow (podle mého je nejvtipnější), Láska s máslem (popisy autorky "jak co jí" mě pobavily a zároveň jsem se s tím dokonale ztotožnila - krupicovou kaši, tatranky, vajíčka a tvarohového Míšu totiž jíme úplně stejně) a Poslední (zaručeně nejdojemnější).

Musím podotknout, že Aňa má občas sklony se opakovat, a to nejen v tématech, což je víc než pochopitelné, ale i v samotných citacích nebo dovětcích. Nejednou jsem měla pocit deja vu, a když jsem po jeho stopě zalistovala zpět, skutečně jsem našla opakované fráze.

Ale nebudu šťoural. Tady totiž opravdu nemám co většího bych vytkla nebo přímo označila za čistokrevné negativum. Knížka P.S. splňuje přesně to, co plnit má, co slibuje. Je oduševnělá, oddechová, milá, a navíc moc hezká na pohled. Zaručeně bude ozdobou každé knihovničky.

P.S. Pokud se pro ni rozhodnete, tentokrát se na audioknihu vykašlete a jděte do klasické papírové verze. Přece byste se nechtěli ochudit o prohlížení těch krásných obrázků! To by byla vážně škoda.