Román Pokoj irské autorky Emmy Donoghue vyšel v originále v roce 2010, v Česku o rok později. Přesto bych řekla, že opravdovou pozornost na sebe strhl až letos, kdy vešel do kin stejnojmenný film, který si vysloužil hned čtyři oscarové nominace (jednu z nich proměnila představitelka Mami Brie Larson), na jednoho byla za adaptovaný scénář nominována i sama autorka. Tenhle druh propagace udělal svoje a musím říct, že ROOM si tu zvýšenou pozornost jednoduše zaslouží. Jedná se totiž o jedinou knihu svého druhu.

Příběh vypráví o pětiletém chlapci Jackovi, který je zároveň i vypravěčem, a jeho mámě (Mami), které psychopat (Čert) vězní v zahradní kůlně (Pokoj) už dlouhých sedm let. Jack vidí Pokoj jako celý svět, přičemž ten skutečný podle fantazie Mami "existuje" jenom v Telce. Bere ho jako milované místo, které se mu z něj Mami snaží vykouzlit nesčetnými aktivitami - cvičením, čtením, učením nebo sledováním televize. Mami si ale je moc dobře vědomá, čím Pokoj ve skutečnosti je. Vězením.

Jednou tak vymyslí plán, jak Čerta obelstít a podaří se jim utéct. A právě v ten moment nastává ta těžší část - návrat do opravdového, velkého světa mimo čtyři zdi.

Tady musím vyzdvihnout za mě úplně ten největší klad na knize - neodehrává se jenom v Pokoji, třebaže Pokoj jako vězení pro Jacka a Mami je stěžejním tématem. Daleko víc oceňuji umně vyvedenou psychologickou hru, kterou autorka rozehrála po uskutečnění Velkého plánu, když se Mami a Jack ocitají Venku. Zpátky k civilizaci. To je podle mě to, co tuhle knihu činí výjimečnou. Protože příběhů, kdy někoho unesli, dotyčný x měsíců spřádá plán útěku nebo jen tak přežívá a doufá ve vysvobození, a když se svobody konečně dočká, tak děj skončí jak seknutím sekery, znám docela dost. Vlastně je to námět asi poloviny amerických thrillerů, hororů, dramat... Ale mě vždycky zajímalo, co se stane potom, když se člověk dostane na svobodu, jak se s tím vyrovnává, co ho napadá, jak na svět nahlíží a jak naopak svět nahlíží na něj. To je v Pokoji demonstrováno naprosto bravurně a tím, že to autorka nechala vyprávět malého chlapce, který po návratu na svobodu přichází do společnosti vlastně úplně poprvé, je to ještě lepší.

Vyvstávají tím napovrch třeba společenské konvence a estetické stereotypy, kterými se lidé řídí, aniž by nad nimi hlouběji přemýšleli (Jacka zpočátku kvůli dlouhým vlasům všichni považují za holčičku). Ukazuje, jak je svět venku uspěchaný, zmatený, mnohdy krutý a nepřátelský, ale že přesto nezbývá nic jiného, než se do něho začlenit. A to je právě to, co protagonistům zpočátku činí velké potíže, občas bych dokonce řekla, že pětileté dítě se s tím dokázalo v jistých směrech poprat lépe, než dospělá žena, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, že ona všechno, co se odehrávalo v Pokoji, viděla očima syrové reality, zatímco Jack z pohledu, který mu jeho matka vštěpovala. Pokoj je tedy i o utváření vlastní identity a vztahu k druhým, o vývoji člověka.

Také se mi líbilo, že autorka nepoužívala vypravěčskou zkratku, třeba scéna útěku byla popsaná do nejmenších detailů a díky tomu i nesmírně napínavá. Stejně tak skvělé bylo i využití specifického dětského jazyka, bohaté imaginace, která pak byla ostře konfrontována se skutečností. Myslím, že tenhle protiklad, výborně použitý, mohla autenticky vystihnout jedině tak, že postavila do čela příběhu pětileté dítě, takže se tím nenechte odradit. Tohle byl mistrný tah.