Po delší době jsem měla chuť přečíst si nějaký dobrý thriller. Podle mých představ to měla být kniha temná, napínavá, plná šokujících zjištění, zkrátka učiněný page-turner, jak by řekli anglicky mluvící recenzenti. Dokázala Lež britské autorky C. L. Taylor má očekávání splnit?

Ačkoliv u nás C.L. Taylor zatím není moc známá, ve Velké Británii jsou její knihy jako třeba The Missing, The Accident (nakladatelství Domino vydá v listopadu) a v neposlední řadě The Lie velkou senzací a Britka je považována za hvězdu psychothrilleru.

Autorčin tuzemský debut Lež sleduje osudy čtyř kamarádek, které se rozhodnou utéct před problémy do ciziny a zažít životní dobrodužství. Tou nejvíce vzrušující částí jejich putování po Nepálu má být pobyt v horském středisku Ekanta Jatra - dívky mají trávit čas meditací, jógou, odpočinkem u vodopádů a to vše v přátelské komunitě. Tahle dovolená snů se ale změní v horor ve chvíli, kdy začnou umírat lidé, a hrdinkám dojde, že Ekanta Jatra není jen nevinné relaxační zařízení, ale sekta s velmi podivnou hierarchií, z jejíchž spárů málokdo dokáže uniknout.

V knize se prolínají dvě časové linie - minulost a přítomnost. Přítomnost zachycuje život Jane Hughesové, jedné z kamarádek, která se z Nepálu vrátila, ale začala nový život s novou identitou, aby se mohla oprostit od hořkých vzpomínek. Ale někdo její tajemství zná a snaží se Jane zastrašit vzkazy atp. a nehodlá přestat, dokud se její svět nesesype jako domek z karet. A minulost, jak asi tušíte, popisuje, co se čtveřici přihodilo v Nepálu.

Děj je poměrně komplikovaný a moje podání anotace pravděpodobně lehce matoucí, protože se snažím vám nic podstatného nevyzradit, ale musím říct, že časové skoky ve vyprávění jsou jednou z nejzajímavějších a taky nejsložitějších kompozičních technik, když přijde na psaní thrillerů a detektivek. Na rozdíl od chronologické kompozice si při časté retrospektivě musí autor dávat velký pozor, aby něco podstatného nevyzradil o x kapitol dopředu a nepřipravil dílo o veškeré napětí, a taky aby se shodovaly třeba i podružné detaily. Ale když se to povede a spisovatel to napíše "jak má", dojem z této kompozice ohromí. To se C.L. Taylorové vesměs povedlo.

Každá část z přítomnosti končí něčím tak napínavým, že se vám skoro chce přeskočit pasáže z minulosti a honem zjistit, co děje dál v té jedné linii, ale v tom vás autorka zase něčím odzbrojí a šokuje v paralelních částech. A takhle se to střídá, takže jste v konstantní tenzi (téměř) celý román. Takhle dobře vygradovanou knihu už jsem nečetla dlouho. Dokonce ani při čtení Dívky ve vlaku jsem nebyla tak napjatá, jako při Lži. Díky zmíněné skladbě, neobvyklému příběhu a jednoduchému jazyku se Lež čte sama. Já měla jejích bezmála čtyři sta stran přečtených za půl druhého dne.

Hlavním motivem knihy je především přátelství mezi ženami a fakt, že za specifických (a ne zrovna příznivých) podmínek může být velice křehké. Pukliny ve vztahu, drobné křivdy a dlouho potlačovaný vztek běžně ventilovaný jen neškodným popichováním, můžou v určitých situacích vyústit v něco ďábelského a zvráceného, v nenávist v té nejhorší podobě.

Dalším zajímavým aspektem je autorčino vykreslení toho, jak vlastně fungují sekty. Samozřejmě jsme pořád v beletrii a zvlášť v tomto žánru je třeba brát věci s nadhledem, nicméně intriky a manipulace s myšlenkami, city, ale i činy druhých jsou tu popsány tak věrohodně, že není těžké představit si, jak struktura a ideje podobných skupin asi vypadají.

Ale aby to nevypadalo, že Lež pasuji na nejlepší psychothriller všech dob, musím napsat i pár výtek. Tím největším mínusem je pro mě konec. Závěr by měl podobným knihám nasadit korunku, donutit čtenáře vyslovit to konečné "wow", ale u tohoto románu se nic takového nekonalo. Za naprosto skvělými a napínavými tři sta čtyřiceti stranami těch posledních padesát značně pokulhává, jako by autorce docházel dech a nemohla přijít na žádný brilantní závěr. A protože celá kniha byla až do poslední čtvrtiny obestřena tajemstvím, nabízelo by se určitě i jiné, zajímavější rozuzlení. S tím souvisí i další věc - uvěřitelnost některých ze závěrečných scén. Sem tam už autorka lehce překročila čáru oddělující "super napínavé" a "přehnané".

Jelikož ale román hodnotím jako celek, musím ho taky jako celek pochválit. Čtení Lži jsem si užila, postavy (kladné i záporné - a rozdíly se tu často stírají) byly realistické a bavily mě, dobře popsaná atmosféra a pádné dialogy ve mně evokovaly mnohé - pocity nenávisti i svíravou klaustrofobii.

Doporučuji milovníkům napínavých thrillerů s příměsí psychologických témat, nepohrdnou jí ani čtenáři detektivek a pokud jste vždycky chtěli číst "něco jako Pláž s Leonardem diCapriem", Lež je přesně pro vás.