Život uvnitř tajemné truhly
Jméno Adriaan van Dis mi před týdnem prakticky nic neříkalo. Ještě jsem totiž neměla v hlavě neobyčejný příběh jeho života. Života jeho matky. Neznala jsem podmanivý autorský styl, kterým své vyprávění podal. Netušila jsem, jak moc se mě dokáže dotknout kniha, o které jsem předtím nevěděla zhola nic. Od teď už pro mě bude jméno Adriaan van Dis představovat záruku kvalitní literatury. Tak dobře vybroušený literární diamant se mi totiž letos do ruky ještě nedostal.
Nizozemský novinář a spisovatel Adriaan van Dis je u nás zatím docela neznámý. Sice vydal úspěšný román Indické duny, který v Nizozemí posbíral řadu ocenění, a množství dalších děl (např.: My Father's War, Betrayal), ale kromě novinky z roku 2014 Já se vrátím žádné nebylo přeloženo do češtiny.
Nicméně mám pocit, že příběh spisovatele a jeho osmadevadesátileté tajnůstkářské matky, dcery brabantského statkáře, která prožila válečná léta v Indonésii a v japonském koncentračním táboře, jež svému synovi odkrývá svou minulost léta skrývanou v tajemné truhle, tohle změní.
Ačkoliv některé okolnosti a události autobiografického románu byly podle vlastních slov autora změněny, právě závoj reality propůjčuje dílu tu výjimečnost a potvrzuje fakt, že nejlepší příběhy píše sám život.
I přes filozofičnost popisů (van Dis dokáže i popis zahrady přetvořit na něco, nad čím se budete muset zamyslet) a uhlazený figurativní jazyk zachovává Adriaan van Dis na svých řádcích zvláštní syrovost, která nejenže knihu zbavuje patosu, ale právě tahle kombinace, co působí napůl jako neohoblované dřevo a napůl jako něco hedvábného, povyšuje autorův literární styl na něco mistrovského.
Bizarní dialogy mezi matkou a synem stojí na pevném psychologickém základu (i když se to někdy tak nejeví), díky čemuž mohou literární kritici tomuhle holandskému bestselleru přezdívat "psychoterapie bez terapeuta". A plným právem. Do kontrastu k nim se staví emočně silné monology matky, které mnohdy ani nenesou žádnou naraci a jsou čistě úvahové a nasycené filozofickými sklony, stejně jako zbytek knihy.
"Chceš věci pochopit, nacpat je do vět, ale takhle je ohroženo vše křehké. Nejde o přímou linku, ale o spirálu, o zkoumání. Musíš ohledávat, ne se vlámat. Hádanka je důležitější než její řešení."
Van Disův román je ve skutečnosti hádanek plný. Od začátku do konce je kniha mozaikou událostí, kterou složíme do úplnosti až na poslední stránce, která nasazuje příběhu korunku. Jednu z mnoha.
Román nejenže mapuje rozdíly a propasti mezi dvěma nizozemskými generacemi dvacátého století a dává nám kousek po kousku nahlédnout do jádra pohnutých osudů jedné ženy, ale důležité historické pozadí ukazuje z nevšedního úhlu. Knihy s válečnou tematikou, které se nám dostanou do ruky, se většinou odehrávají v Evropě a my máme pocit, že to největší utrpení se odehrávalo tady, v centru nacistického zla. A zapomínáme přitom, že i jiné oblasti byly válkou těžce zasaženy - například Tichomoří. I to Adriaan van Dis svou knihou připomíná a akcentuje, i z tohoto důvodu je jeho dílo Já se vrátím tak zásadní.
Kromě všech zřejmých literárních kvalit musím pochválit i grafickou úpravu. Obálka patří k jedněm z nejvyvedenějších, co jsem poslední dobou viděla.
4 komentářů
Tahle kniha mě upoutala už dřív. Námět zní výborně a jestli stojí za to i literární zpracování jako takové, myslím, že jsem rozhodnutá - půjdu do toho :) Díky za tip!
OdpovědětVymazatStojí rozhodně za to, něco tak dobře napsaného už jsem dlouho nečetla. :))
VymazatMoc pěkná recenze :-) Popravdě o autor je por mě prozatím neznámý, ale rozhodně si mě navnadila ke čtení, ačkoli se zdá, že to asi nebude úplně jednoduchá oddychovka :-)
OdpovědětVymazatDěkuji! :) Oddychovka to není vůbec, ale to téma je nápadité, a to zpracování je něco extra! :) Doporučuju se s van Disem seznámit, nebudeš litovat:)
Vymazat