Michaela Klevisová (nar. 1976) vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a téměř dvacet let v tomto oboru pracuje. Je vášnivou cestovatelkou, milovnicí koček a koní, a především autorkou čtyř detektivek a tří povídkových knih o kočkách a jejich lidech. Od mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury získala hned dvakrát Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Poprvé se její laureátkou stala v pouhých dvaatřiceti letech a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Mezi její poslední velké úspěchy patří spoluautorství na povídkové Praze Noir, která vznikla jako součást prestižní série Noir vydávané newyorským nakladatelstvím Akashic Books. Kromě ní jsme hovořily o spisovatelčiných literárních počátcích, inspiraci, cestování a plánech do budoucna.

Svoji prvotinu Kroky vraha jste vydala v roce 2007. Bylo obtížné se na českou literární scénu probojovat?
Předpokládala jsem, že bude, a proto mě překvapilo, že nebylo. Když jsem po třech a půl letech dodělala svůj první rukopis, přemýšlela jsem, které nakladatelství vydává knihy podobné té mojí a hned mě napadlo Motto. Tak jsem to tam poslala a čekala, jestli se ozvou. Ani ne po čtyřiadvaceti hodinách mi volala nakladatelka se slovy: „Máme pro vás dvě zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Ta špatná je, že jsem celou noc nespala a ta dobrá, že vám to hned vydáme.“ Měla jsem štěstí, že jsem se trefila do vkusu nakladatele.

Dala byste nějaké tipy začínajícím spisovatelům? Ať už co se týče psaní či následného prodávání svého nápadu…
Co se tvorby týká, myslím, že je hrozně důležité nepsat roztříštěně. Třeba půl hodinky denně a pořád se od toho odtrhávat, což jsem přesně dělala, když jsem začínala. A je to špatně, protože pořád ztrácíte nit. Zjistila jsem, že je mnohem lepší vyhradit si na psaní třeba celý víkend v kuse, klidně i víc, když je to možné, a dát všechno ostatní stranou. Žádné srazy s kamarády a podobně, opravdu třeba dvanáct hodin v kuse psát. Tohle se třeba osvědčilo mně, nevím, jestli to bude sedět každému. A pak je důležité vytipovat si nakladatele, který vydává podobné tituly jako je váš, nezaměřovat se na to, kde by svou knihu člověk chtěl vidět, ale kde by opravdu mohla vyjít.

Existuje nějaký autor, který svojí tvorbou zásadně ovlivnil tu vaši?
Určitě, P. D. James. To byla britská detektivkářka, už nežije, nedávno zemřela. Myslím, že mě k tomu dovedla, při čtení jejích knížek mě poprvé napadlo, že bych detektivky sama začala psát. To je asi můj úplně největší vzor. Taky mám ráda ruskou literaturu – Turgeněva, Dostojevského. I od nich jsem se hodně naučila, třeba jak propracovat psychologii postav.

Píšete odmalička?
Začala jsem úplně jako dítě, a protože táta byl spisovatel a máma novinářka a já je pořád doma viděla psát, měla jsem pocit, že jediný možný způsob obživy je psaní. Ale nejdřív jsem psala jenom pro sebe, byly to takové pokusy.

Takže předtím jste nezkoušela nikde nabídnout svůj rukopis?
Já jsem ani neměla nic napsaného. Když jsem začala pracovat pro Cosmopolitan, každý den jsem tvořila nějaké články a moje vlastní tvorba šla stranou. Takže jsem v podstatě od svých osmnácti až do doby, než jsem začala psát Kroky vraha, nic nenapsala. Měla jsem opravdu obrovskou pauzu…

Jak zhruba vypadá váš tvůrčí proces? Kolik času například věnujete přípravě a samotnému psaní?
Nejdřív o příběhu hodně přemýšlím. Začínám tím, že si vymyslím prostředí, ve kterém se bude odehrávat, a pak postavy, které v něm budou vystupovat. Od nich se pak odvíjí samotný příběh. Taky se snažím psát v období, kdy jsem hodně sama, protože se mi špatně přemýšlí ve společnosti druhého člověka, takže se snažím chodit sama na procházky, sedět sama na zahradě, zkrátka se zařizovat tak, abych měla čas se do toho ponořit. Tenhle proces, kdy mi v hlavě zraje příběh, trvá u knížky zhruba půl roku, u povídky několik týdnů.

Takže stavebním kamenem vašich příběhů je charakteristika postav.
Přesně. Vymyslím si, co se jim stane, snažím se do nich vcítit, představit si, jak bych reagovala v různých situacích, jak bych se cítila a udělám si takovou kostru příběhu v bodech, kterou si napíšu do sešitu. Pak přijde fáze psaní s tím, že ve chvíli, kdy sedám k počítači, mám už všechno rozmyšlené a přesně vím, co jdu psát. U detektivky mám připraveno několik verzí, jak se příběh může vyvinout a během psaní vyplyne, která z nich je nejlepší. Když píšu, snažím se vyhradit si na to třeba celý týden, což mi umožňuje práce pro měsíčník. A pracuju celý den. Probudím se třeba v sedm, uvařím si kafe, ani nesnídám, rovnou sednu k počítači a píšu. Brzo ráno mám nejvíc nápadů a nejvíc mi to jde. Taky hodně píšu přes zimu, kdy mám víc času, tolik nejezdím na dovolené. A při tomhle režimu je kniha třeba za pět měsíců hotová, což je velký rozdíl oproti první knížce, na které jsem pracovala tři a půl roku, právě proto, že jsem si neuvědomovala, že je potřeba kontinuální činnost.

Máte při psaní detektivek pevné zásady, kterých se držíte a neporušujete je?
Fotografie: archiv Michaely Klevisové