Anniny Deníky

První dny u jezera plynou mučivě pomalým tempem. Když jsme uklidili dům, najednou není co dělat. Venku je moc zima na to, aby se celé dny daly trávit procházkami lesem nebo sezením u vody. Zatímco uvnitř se jako jediná zábava nabízí čtení, na které se nejsem schopná soustředit, vaření, jímž se zaměstnává táta mezi opravami jednotlivých částí domu, nebo Člověče, nezlob se s Emou, kterou už omrzelo poslouchání písniček, pouštění jediných pěti filmů, co jsou k dispozici, a přemlouvání táty, aby ji zavezl do nejbližšího města a koupil jí časopisy.
Stačí jenom pár prohraných her, a přestane ji bavit i to. Odhodí kostku doprostřed stolu a otráveně vzdychne. Podepře si buclaté pihovaté tváře rukama a po očku pozoruje tátu, jak vaří. Už je mi jasné, že vychrlí další prosbu o svezení do civilizace.
„Jak moc je dvacet kilometrů?“ začne.
„Hodně, když jsou zbytečné,“ odvětí táta, aniž by zvednul zrak od škrabání brambor.
„A co kdybychom se cestou stavili na pizzu? Pak bude ta cesta mít větší smysl.“
„Pořád je to hodně. A já už večeři připravuju.“
„Ale já se hrozně nudím!“ zakňourá.
„Přečti si knihu.“
„Nechci knihu, chci časopis.“
„Koupím ti ho cestou domů.“
„Jenomže to je až za deset dní!“ namítne rozzlobeně. Ema není vznětlivá a skoro nikdy se nechová popudlivě, pokud se nenudí. Pak je jako každé jiné dítě na téhle planetě.
„Zítra si vyjedeme na vodu a chytíme k večeři velkou rybu. Nebo i malou,“ navrhne táta smířlivě, aby ji ukonejšil vyhlídkou na nějakou aktivitu.
„Tak jo,“ zavrčí a zvedne se od stolu.
„Kam jdeš?“ křikne za ní, ale to už Ema dupe do schodů.
„Pro knihu!“
Vyměníme si překvapené pohledy. Ema čtení knih neholduje, pokud to nejsou ty skryté na půdě našeho domu, které ale čte za úplně jiným účelem, než je zábava. Ostatně, sama to před pár minutami rezolutně odmítla, takže nás náhlá změna jejího názoru udiví.
Než se stihneme vzpamatovat, Ema už peláší dolů s nějakým svazkem obaleným ve starém vydání novin, jejichž stránky už jsou zažloutlé. Uvelebí se v obýváku přes chodbu, kde v krbu doutnají žhavé uhlíky. Plamen už uhasl.
„Mělo by se přiložit,“ poznamenám od kuchyňského stolu.
Táta se prohne v páteři, aby přes zárubně viděl na dohořívající dřevo. „Teď nemůžu. Můžeš to udělat? Aspoň se zabavíš. Ale musíš ven pro dříví,“ řekne a dál se věnuje práci.
„Dobře.“ Cestou ven se zastavím pohledem na Emě, jíž zpoza opěradla velkého křesla kouká jen temeno pokryté světlými vlasy.
Klopy kabátu si přitáhnu co nejblíž ke krku, abych se ubránila únorovému chladu. První vteřina na verandě mě ale přesvědčí, že to nestačí. Sice nemrzne, ale z hor ze severozápadu vane ledový vítr, studenější, než jsem kdy zažila za největrnějších podzimních dnů ve městě. Když se mi dostane k holé kůži pod svršky, zuby mi okamžitě začnou drkotat o sebe, a ani rychlá chůze ke kůlně mi nijak nepomůže. Navíc už je všude tma, a protože jsem si nevzala baterku, stěží vidím na cestu, takže na každém metru zakopávám o pohozené nářadí, větev nebo kořen stromu vyčuhující ze země.
Malý dřevěný domek, který jsme povýšili na sklad dříví, nepřiléhá těsně k chatě, ačkoliv by to bylo pohodlnější. Leží asi sto metrů od ní, kde už stromy rostou hustě. Měla bych ho bezpečně najít – jako malá jsem se do něj pokaždé utíkala skrýt při hře na schovávanou. Tam, nebo za okolní křoviska a široké kmeny buků.
Tma přede mnou začne nabírat zřetelnějších obrysů a já rozpoznám tvar kůlny. Je nízká, jen o pár desítek centimetrů vyšší než já, a má střechu pokrytou červeným šindelem, který teď samozřejmě není vidět.
Začnu šátrat rukama po stěnách kolem vchodu, někde by měl být vypínač k lampě visící nad vraty. Konečně se mi to podaří, ale ať ho mačkám sebevíc, světlo se ne a ne rozsvítit. Táta asi ještě nevyměnil žárovku, anebo praskla mrazem. Zvážím myšlenku, že se vrátím do chaty pro baterku, ale představa absolvování té cesty dvakrát navíc mě přímo odpuzuje. Dát dřevo do košíku potmě nemůže být zas tak těžké.
Otevřít dveře je hračka, petlice, které je drží na místě, najdu po hmatu raz dva a koš pořád leží na pravé straně kůlny, jak jsem předpokládala. Tak to je už roky a nikdy se to nezmění, ani kdybychom sem nezajeli půl století. Každá věc tu má své stálé místo.
Nahmatávám polena jako slepec a dávám je do košíku; občas to neodhadnu a dřevo s hlasitou ranou dopadne na vybetonované podloží, takže mi naplnění jeho obsahu trvá déle, než by mohlo, kdybych byla dost chytrá a vzala si baterku.
Za pár minut mám prsty zkřehlé tak, že je skoro necítím, a při své neohrabanosti jsem si do nich už jistě zadřela nějaké třísky, které ucítím později, až je budu s pomocí jehly dolovat ven.
Chytnu koš za ucha, abych otestovala jeho váhu. Dost možná ještě není plný, ale rozhodně je těžký. Rozhodnu se, že tolik dřeva, ať už je ho, kolik chce, bude muset stačit.
Zvednu ho do náruče a vyšpulím břicho, abych váhu břemene podepřela. Otočím se k vrátkům, které se mi v tu chvíli prudce zabouchnou před nosem. Úlekem ucouvnu a zakopnu o poleno pohozené na podlaze. Spadnu na hromadu dříví a narazím si kostrč o ostrou hranu špalku. „Sakra!“ ulevím si. Bolí to jako čert, zorné pole mi zaplní tisíce bílých teček.
Dveře musel přibouchnout silný náraz větru, uklidňuju se, zatímco sbírám sebe i košík, který se během mého pádu převrhnul na stranu, a část nákladu se z něho vysypala. Nevadí. Aspoň bude lehčí, pomyslím si a strkám do dveří.
Pokládám košík na zem, abych mohla zasunout petlice, ale ztuhlé a omlácené ruce už mi vypovídají poslušnost. Trvá mi dlouho ty dva výstupky na neohoblovaném dřevě vůbec najít a pak je zase zavřít, protože už jsou hodně opotřebované a jde to ztuha.
Jak s nimi zápasím, uslyším v křoví opodál zapraskání, moc hlasité, než aby ho měla na svědomí veverka. Nejdřív mě napadne, že se táta přišel podívat, co mi tak dlouho trvá, ale zvuk se ozývá z opačné strany.
Nechám petlice petlicemi a mžourám do hlubokého lesa rozléhajícího se desítky kilometrů kolem jezera. Popojdu ke křoví, ze kterého jsem slyšela pod něčí vahou praskat větve, a s bušícím srdcem ho rozhrnu. Nikde nic. Znovu mě vyleká prásknutí vrat; škubnu sebou jejich směrem.
Měla bych jít. Je dost možné, že se tu kolem potuluje rys. Nejsou sice agresivní a člověka si většinou nevšímají, ale když se vyděsí, brání se jako každé zvíře. A já bych se svými osmačtyřiceti kily sotva obstála v boji se šelmou s ostrými drápy.
Ještě jednou se otočím ke křoví, abych se přesvědčila, jestli tam na mě něco nečíhá, a vtom mě mezi stromy pár metrů od místa, kde stojím, zaujme pohyb. Snažím se zaostřit do temně modrého hávu noci. Mezi stromy vážně někdo chodí. Žádné zvíře, ta postava je napřímená. Je lidská.
Neodvážím se promluvit. Stojím, kde jsem, netroufám se pohnout brvou, a ani nemůžu. Svaly mi ochromil strach. Jako v noční můře, když člověka něco děsí k smrti, ale on přesto nemůže utéct. Z nohou se stávají kořeny zapuštěné do země, prostředí se mění na bažiny a tekuté písky, co pohlcují a neumožňují jednat, jak nakazují pudy.
Pozoruju ji nebo jeho, velkou hroudu temnoty větší, než je sama noc, neznámého návštěvníka a vetřelce, jak se proplétá mezi mohutnými kmeny, mizí a zase se objevuje, stále dokola celou věčnost. Vypadá jako stín, a taky tak zní. Jako by se ani nedotýkal chodidly země, ale vznášel se. Možná jeho kroky neslyším kvůli krvi – řinčí mi v uších, kam přes ni místo vichřice doléhá jen zběsilý tlukot mého srdce.
Pak se dotkne mého ramene a moje reflexy se po několikaminutové paralýze probudí k životu. Trhnu sebou a udělám výpad vpřed, ale rukáv mého kabátu se zachytí o větev a já místo úniku padám na zem. Rychle se otočím na záda, abych viděla útočníkovi do obličeje, ale oslepuje mě světlo baterky.
„Kdo jste?“ slyším se říkat, můj hlas zní, jako bych mluvila odněkud ze strašné dálky. Obrátí světlo proti své tváři, abych ji lépe viděla, a ten okamžik mezi čirou panikou a bezbřehou úlevou je skoro nekonečný.
„Proboha!“ vyhrknu. „Tati!“
„Co tady vyvádíš? Chceš nastydnout? Vstávej,“ nakloní se ke mně a jednou rukou mě vytáhne zpátky na nohy.
„J-já jsem nemohla zavřít dveře a nešlo rozsvítit světlo, a pak jsem slyšela zvuky odsud a viděla někoho chodit támhle mezi stromy,“ plácám jedno přes druhé, až skoro sama nevím, co mluvím, a ukazuju do míst, kde jsem viděla přízrak. „Nebyl… nebyl jsi tam ty? Nejsou tu nějaké jiné chaty? Je možné, že to byl třeba vzdálený soused nebo myslivec?“
Táta mě přivine do náručí, když zjistí, že se klepu. „Ne, miláčku. Chata je na samotě, na kilometry tu kromě nás nikdo nebydlí. Muselo se ti to jenom zdát.“
Dala bych nevím co za to, že jsem někoho viděla. Ale nemá cenu tátu dál přesvědčovat. Měl by mě ještě za většího šílence než doteď, a to nechci riskovat. „Asi máš pravdu,“ řeknu jen.
„Pojď, půjdeme pryč z té zimy,“ chytne mě kolem ramen a do druhé ruky popadne koš. „To je muší váha. Je v něm vůbec nějaké dřevo?“ zasměje se.

Když se večer chystám do postele, navštíví mě ona. Od pobytu v nemocnici to dělá pravidelně. Její hlas je poslední, co slyším, když pozdě v noci usínám, a první, který ke mně promlouvá po ránu. I když už mě nepřekvapuje tolik jako dřív, rozhodně jsem si ještě tak docela nezvykla. Cuknu sebou, když mi začne hlavou znít její smích.
„Fajn hra,“ poznamená.
„Cože?“ zavrčím. I když bych nemusela, něco mě nutí odpovídat jí nahlas. Asi je to přirozená reakce.
„Na schovávanou přece. Ale nemusela jsi tam stát jako pařez, to pak není taková zábava. Znáš to pořekadlo, nebo ne?“
„Co?“
„Bože, Viktorie, osvěž si trochu paměť. ‚Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát!‘ Mohla to být větší švanda, kdybys pořád nekňourala a neschovávala se do tatínkovy náruče!“
Chodidly mi projede vlna mrazu. „Tam venku…“
„Já nevím, možná. Nenašlas mě, takže to nemůžeš vědět. Byla jsem to já, nebo myslivec? Nebo snad vzdálený soused? A co třeba rys ostrovid?“ zařehtá se zlomyslně.
„Co chceš?“
„Ty jsi tak otravná,“ protáhne, skoro vidím, jak protáčí ty černé oči v sloup. „Kdy už tě ty otázky omrzí? ‚Kdo jsi? Co tu chceš? Proč to děláš?‘ Nuda.“
„Až mě necháš být.“
Znova se zachechtá. „Beru to zpátky. Nejsi otravná. Vlastně jsi docela roztomilá s tou svou dětinskou naivitou. Pořád věříš, že zmizím, stejně jako doufáš, že tě Adam neopustí.“
„Jak to myslíš?“
„Chovala ses jako cvok, a pak tě našel v nemocnici po pokusu o sebevraždu stejně zoufalém jako ty sama. A nakonec jsi ho nechala stát před domem skoro bez rozloučení. Asi to pro něj není zvlášť příjemná situace. A teď, když jsi v tomhle zapadákově, bude mít dost času přemýšlet, nemyslíš? Možná už ani není v Praze. Může to být důvod, proč ti nevolá. Už tě nemiluje. Ale ty jeho taky ne, takže se vlastně nic neděje, ne?“
„Nechci ho ztratit.“
„A proč ne? Vždyť ho nemiluješ, a dokonce s ním nechceš ani být, tak nač to majetnictví?“
„Miluju ho,“ ohradím se. „Milovala jsem. Než jsi přišla ty a všechno zkazila.“
Odfrkne si. „Nebuď patetická.“
„Milovala jsem ho,“ zopakuju ve snaze přesvědčit ji, sebe a Adama, který mě nemůže slyšet.
„Jenom ses s ním cítila v bezpečí. Je lepší dívat se do jeho očí než do zrcadel. Do vlastní duše. Ne?“
Zmlkne a zanechá ve mně úzkost a tuny pochybností nad vlastními city, láskou, která mi celé měsíce dělala život snadnějším, která byla prvním lékem, co mi účinně pomáhal zbavit se deprese, přízraků, bolestných vzpomínek. Nebo je aspoň nevnímat.
A teď mám připustit, že všechno dobré, v co jsem věřila, byla pouhá iluze a realitou je noční můra, již jsem si zdůvodňovala všemi možnými teoriemi, které mi i přes svoji nelogičnost dávaly smysl, protože jediné, co jsem si doopravdy přála, bylo žít normální život.
Chvilkové štěstí v podobě Adama se ale zlomilo tak rychle a nečekaně, že jsem si na ně ani nestačila zvyknout. Opustilo mě bez varování. Ne Adam sám nebo jeho city ke mně, ale moje emoce, nad kterými každým dnem ztrácím kontrolu víc a víc. Je to zvláštní, jako bych to ani nebyla já, kdo pláče, kdo se bojí nebo je lhostejný k někomu, pro koho mu bilo srdce. Všechno je tak prchavé, fixované na jeden jediný okamžik, jejž teď vnímám, ale v příští minutě už ho nemůžu definovat jako minulost, je to prostě neurčité, rozmazané a na hony vzdálené ode mě samé. Všecičko na světě.
Jediné, co mi ještě zůstává v srdci na pevném místě, je máma, ale kromě ní všechno pomalu vytlačila ona a její existence v mé hlavě, v mých myšlenkách, celé mé bytosti a všude kolem ní. Ona. Černooká.

21:34 No komentářů

Za pár týdnů bude na světě moje první literární dítě – Černooká. Proto si říkám, že je nejvyšší

čas se o ní trochu rozepsat. Říct, co je tenhle román zač, jak vznikal a jak se dostal až do fáze, kdy je těsně před vydáním. O většině z toho jsem ve zkratce mluvila v sobotu na Humbook stage na Světě knihy, ale protože tam ne všichni mohli dorazit, rozhodla jsem se všechno podstatné zaznamenat právě sem…

Ale než se pustím do vykládání příběhů „ze zákulisí“, myslím, že je vhodné říct, o čem Černooká je. Viktorii je osmnáct a žije na první pohled normální život. Chodí na střední, má nejlepší kamarádku a právě zažívá první lásku. Pod klidným povrchem ale zuří bouře. Viktorie se totiž nikdy nevzpamatovala ze smrti matky, stejně jako zbytek její rodiny, a topí se ve stále horších depresích, z nichž nevidí cestu ven. Navíc začne vídat svůj odraz s černýma očima, který postupně ožívá, bere na sebe podobu samostatně myslící osoby, která nad Viktorií přebírá kontrolu a začne jí zasahovat do života v takové míře, že už není schopná rozlišit, co je skutečnost a co pouhá iluze. Neví, co je tahle Černooká zač, ani co od ní chce, ale děsí se toho, jaké by jejich soužití mohlo mít následky…

První impuls k napsání příběhu přišel, když mi bylo čerstvých sedmnáct. Někdy v té době jsem viděla Aronofského Černou labuť a byla jsem jí naprosto ohromená, stejně jako dalším snímkem z jeho dílny, Requiem za sen. K mé fascinaci touhle filmovou dekadencí se připojila i záliba v klasické ruské literatuře a jejích propracovaných psychologických profilech postav a sugestivnosti, ale taky odvěký zájem o to, jak lidský mozek funguje, když nefunguje. Tak jsem si začala dělat trochu hlubší rešerše – o schizofrenii, paranoie, disociativní poruše, depresích a všem možném. A pod rukama se mi začala rodit Černooká.

Spousta lidí se mě ptá, jestli mám s něčím z toho osobní zkušenost nebo znám někoho, kdo ji má. Ano, znám několik lidí z blízkého okolí, co s něčím takovým v sobě bojují. A já sama se už několik let s depresí potýkám a myslím, že původní české literatury – navíc pro young adults – s tímto tématem zatím moc nevzniká, což je škoda, protože duševní zdraví je něco, o čem bychom se měli naučit otevřeně mluvit. Každý člověk si totiž asi dokáže představit, jak je někomu, kdo si zlomil nohu, ale málokdo opravdu ví, co všechno si má představit pod pojmem deprese a jakou na sebe může brát podobu. Pocity, které moje hlavní hrdinka zažívá, když se v depresi zmítá, tedy nejsou něčím, co bych si vybájila. Většinou jsem si jimi prošla a občas stále procházím, a jsou proto mým příspěvkem do diskuze, která se ve společnosti začíná pomalu rozvíjet…

Realita lepší než sen

Černookou jsem dokončila pár měsíců před maturitou, a poslala ji do několika nakladatelství. Protože jsem neměla žádné zkušenosti, vybrala jsem si nakladatele, kteří nevydávali nic podobného mému příběhu, takže se jim to nehodilo do edičního plánu, anebo pro změnu publikovali jen překlady. Několik nakladatelů neodpovědělo vůbec. Přišlo jedno odmítnutí, které mi, asi jako každému začínajícímu spisovateli, tenkrát zlomilo srdce a já Černookou nechala skoro rok ležet v šuplíku, než jsem se rozhodla ji rozpracovat, trochu upravit a risknout to znovu.

Tehdy jsem poslala rukopis do YOLI. Moc velké naděje jsem si ale nedělala, protože jsem věděla, že v YOLI vydávají hlavně překlady. O pár měsíců později přišel mail od redaktora, že se mu rukopis líbí a předá ho komisi k posouzení. Jenže takové rozhodování o knize, to je běh na dlouhou trať, ostatně jako všechny části procesu včetně psaní (většinou), a velká zkouška trpělivosti.

A tak jsem to poprvé po několika letech nějak přestala řešit a odjela na Erasmus do Cardiffu. Zrovna když jsem se se svou britskou maminkou vrátila ze zahrádky za městem, zapípal mi na mobilu nový mail. Srdce se mi sevřelo a já asi deset minut zírala na obálku na obrazovce, než jsem se přinutila na ni kliknout. Potom jsem náplast strhla a začala bezprostředně na to brečet. Jacqui za mnou přiběhla a ptala se mě, jestli někdo neumřel. Tak jsem jí řekla, co se stalo, a ona se o tu novinku hned šla podělit se sousedy (a zbytkem ulice). A já se vznášela někde vysoko nad mraky. Nohama bych se země nedotkla, ani kdybych chtěla. To bylo 23. září 2017. O devět měsíců později se pořád vznáším a je to ještě lepší než tehdy.

Je to dokonce lepší, než jak jsem si to představovala jako jedenáctiletá holka, když jsem s psaním začala flirtovat a ještě netušila, že se z toho stane takhle vážný vztah a že bude trvat dlouhé roky. A pak že první lásky nejsou napořád! Víc o tom, jak tahle romance mezi mnou a písmenky začala, si můžete přečíst v mém článku o psaní.

Teď už je Černooká skoro připravená a mě vlastně trochu mrzí, že tohle období končí. Bavilo mě dopisovat si s mou redaktorkou Janou, Radkem a panem Popiolkem, který knihu redigoval, řešení drobností ohledně textu, různých akcí, obálky… Jako by díky tomu měl každý den něco malého a kouzelného navíc. Taky jsem kromě nich poznala další úžasné lidi – spisovatele, ze kterých se stali důležití lidé v mém životě, nadšené blogery a čtenáře, kteří naši práci šíří do světa svými články a videi…

Ale když něco končí, něco nového začíná. A já už se nemůžu dočkat. Tak na viděnou v knihkupectvích!

19:52 4 komentářů

Muffin a čaj byl první young adult LGBT romancí, kterou jsem kdy četla. Přestože jimi trh přetéká, většinou jsou velmi úspěšné a je těžké se jim vyhnout - knihy jako Probuzení Simona Spiera, Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru nebo Will Grayson, Will Grayson jsou prostě všude -, já jsem si vybrala tuhle sladce vyhlížející prvotinu s jedlým názvem od českého autora Thea Addaira. Dala bych si Muffin a čaj znovu?

Daniel a Cristian "Kit" jsou šestnáctiletí kluci, kteří jsou jako noc a den. Daniel je vážný, uzavřený, všechen čas věnuje učení a navíc bojuje s vlastními démony v podobě nelehké minulosti. Kit je takový živel; optimistický, srdečný, umělecký typ se španělskými kořeny. Těžko uvěřit, že by mezi nimi mohlo vzklíčit přátelství, natož něco jiného. Ale jak uvádí anotace, muffin a čaj dovedou divy.

I přesto, že se příběh ze začátku zdá prostý, mile překvapí svou hloubkou, která však nepůsobí těžkopádně, prvoplánově ani "našroubovaně", jak to někdy bývá. Díky tomu, svižnému stylu autora a absenci hluchých míst, se čte lehce, a já jsem tak měla tuhle bezmála tří set stránkovou knihu přečtenou během pár dní.

Kit ani Daniel nejsou zobrazeni černobíle. U každého z protagonistů si dal autor záležet, aby na drobnostech - ať už to byly krátké retrospektivní výlety do let minulých nebo styl, jakým postavy psaly povídky - vykreslil, jací doopravdy jsou, aniž by to přímo říkal. Díky tomu působili uvěřitelně, upřímně a velmi lidsky. Ke zdůraznění rozdílů v jejich uvažování přispěla i dobře zvolená kompozice, kdy se postavy ve vyprávění střídaly. Čtenář tak může na příběh nahlížet z obou úhlů pohledu. Ten Danielův v začátku připomíná atmosférou ponuré zimní odpoledne, Kitův zase rozkvetlý jarní den.

Muffin a čaj neřeší jenom vzkvétající románek mezi dvěma teenagery, ale i podle mě v literatuře stále nedostatečně reflektované téma šikany - ať už fyzické nebo psychické. To románu dává druhý, o poznání temnější rozměr, který může být aktuální pro člověka jakéhokoliv věku i postavení, avšak s citlivými dospívajícími dušemi dokáže otřást do takové míry, že je z určitých traumat dovede dostat už jen máloco. Myslím, že i to se autor snažil mezi řádky zdůraznit.

Míjel zrovna omšelý dřevěný altánek, když vtom se za jeho zády ozval odměřený hlas. Kit si hlasy podvědomě představoval v barvách – mámin jako teplá terakota, Věrčin a Nadin ve změti zlatožlutých odstínů, Matějův šmolkově modrý – a tenhle byl ocelově šedý jako ostří nože.

„Dnes není příliš vhodné počasí na procházky.“

Kit se prudce otočil. Za ním stál Daniel Morgenstern, ruce založené na prsou, a opíral se o sloup altánku, z něhož prýskala barva. Na sobě měl neposkvrněnou školní uniformu, jako by venku nebylo bláto a plískanice, a na bledé tváři povýšený výraz.

Občasná chmurná zákoutí knihy ale nepřebíjejí její celkové vyznění, které bych popsala dvěma slovy: neuvěřitelně milé. Po přečtení jsem se usmívala tak dlouho, až mě rozbolely tváře. Náhodným pozorovatelům bych asi připadala jako někdo, kdo právě slupnul muffin (nebo brownies?) v amsterodamském coffeeshopu, což by ten výraz vysvětlovalo víc. Ale on za to vlastně mohl jen tenhle nekonečně roztomilý duhový příběh s nejlépe napsanou první pusou, kterou jsem v poslední době četla.

Jediná drobnost, bez které bych se obešla, je epilog, ale to možná jen proto, že jsem velkým příznivcem aspoň z poloviny otevřených konců. Celkově se však jedná o více než podařený debut, který, jak už bylo v mnohých recenzích řečeno, může bezpochyby konkurovat zahraniční young adult tvorbě. Se svou pastelovou obálkou a nádhernou ilustrací Darii Golab je navíc ozdobou každé knihovny.

Ideální čtení pod rozkvetlou třešeň. Květen se blíží!

0:38 No komentářů

Minulý týden jsem měla tu čest zúčastnit se jedněch neobyčejných a skvělých narozenin. Slavilo totiž nakladatelství YOLI, a to už počtvrté. Oslava byla tento rok obohacená i něčím navíc - křtem novinky Muffin a čaj Theo Addaira, která vyšla začátkem března. Ten proběhl symbolicky čajem.

Poprvé v životě jsem byla na takhle velké knižní akci (pokud nepočítáte výprodeje v Dobrovském za knižní akce), kde se sešla spousta nadšených čtenářů, blogerů, lidí z redakce nakladatelství a také spisovatelů. Kromě Thea, který byl většinu času zaneprázděný podepisováním kopií Muffina, totiž přišla i Magdalena Mintová, autorka bestselleru Falešný román, české verze příběhů o novinářce Bridget Jonesové.

Díky Radku Blažkovi jsem měla šanci se s oběma spisovateli seznámit a příjemně si popovídat. Doufám, že se zase brzo uvidíme (nejen při literárních příležitostech). Pokud byste chtěli Magdalénu taky poznat, koupit si její knihy a nechat si je podepsat, budete mít možnost 19. března v Luxoru na Václavském náměstí, kde proběhne křest druhého dílu příběhu, Falešného sňatku, který právě vyšel.

Mimo to jsem strávila pár hodin povídáním o knihách a pojídáním narozeninových muffinů s Ivankou z blogu S příchutí slov, kterou už nějaký ten pátek sleduju na Instagramu. Ráda jsem znovu viděla i známé tváře - Lucku Zelinkovou z Martinusu, se kterou jsem před pár měsíci dělala rozhovor o literatuře pro iDNES.cz, Kubu z Book's Calling a svou redaktorku Janu Balharovou.

Hned po příchodu jsme také dostali dystopii s názvem Smrtka od Neala Shustermana (v Česku vstoupil do povědomí díky románu Bez šance), která oficiálně vyjde až v dubnu, a samozřejmě výtisk Muffina, do něhož mi Theo vypsal krásné věnování, na které při čtení vždycky bezděky přelistuju, abych si ho znova přečetla. "Milá kolegyně, přeju hodně úspěchů," stojí v něm. V červnu se totiž připojím k už publikovaným autorům nakladatelství (o své románové prvotině se určitě brzo rozepíšu víc).

Radek Blažek prozradil, jaké byly nejprodávanější knihy roku 2017 - na stupních vítězů se umístila Tíha vesmíru od Jennifer Nivenové, v závěsu za ní Možná jednou od Colleen Hooverové a třetí místo obsadil thriller Karen M. McManusové Jeden z nás lže. Jako bonus jsme si poslechli i krátkou ukázku z chystané novinky amerického bestselleristy Johna Greena Jedna želva za druhou, která vyjde už v květnu.

Večer v literární společnosti v Café Kampus jsem si nemohla užít víc a těším se na sfoukávání pěti svíček!

20:03 4 komentářů

To, že Kovymu vyjde kniha, jsem se dozvěděla během Erasmu v Cardiffu a všechen ten poprask kolem jsem sledovala zpozakanálí především na Instagramu, aniž bych mohla do knihy reálně nahlédnout. A přirozeně jsem na ni, asi jako na sto padesát dalších knih, co na podzim vyšly, byla zvědavá. Nakonec jsem Ovšem poprvé držela v ruce asi den po návratu. Když jsem ji rozbalila pod stromečkem, mamka se na mě zakřenila se slovy: "Lidi z Dašáku se musí podporovat."

Karel "Kovy" Kovář je jedním z nejúspěšnějších českých youtuberů. Ve svých videích zpracovává různorodá témata, nebojí se občas ťuknout i do politiky a s humorem sobě vlastním mladým zpřehlednit, co se na domácí i zahraniční scéně vlastně děje, což považuju za ohromný přínos. Dvakrát získal ocenění Video Bloger roku a časopis Forbes ho zařadil do žebříčku třiceti nejtalentovanějších Čechů do třiceti let.

O obsahu jeho prvotiny celkem výstižně vypovídá název. Je o všem. O rodině, škole, dokonalosti, cestování a samozřejmě taky trochu o lásce. Forma připomíná deníkové zápisky, jsou to útržky jednoho života prokládané trefnými anekdotami, úvahami, fotografiemi a, což pro mě bylo milé překvapení, tematicky souznícími básněmi.

Rýmovanými! Upřímně jsem už dlouho nenarazila na mladého autora poezie (i občasného), který by psal jiným než volným veršem. Možná jenom sahám po specifických básnících, jejichž styl miluju a v nejmenším proti němu nic nemám, ale je hezké vidět, že se dneska ještě někdo pokouší básničky rýmovat.

Ale zpět ke knize. Vyhovovalo mi svižné tempo, kterým je psaná, nejen grafická pestrost, a to, že skoro na každé stránce najdete vtip. Díky tomu se čte lehce a může sloužit jako skvělé odreagování na konci náročného dne.

I proto si myslím, že si najde své čtenáře také mezi lidmi, kteří Kovyho tvorbu pravidelně nesledují. Dalším důvodem je fakt, že ač se jedná o autobiografii, není Ovšem celá tak osobní, jak by se na počátku mohlo zdát. Třeba pasáž o cestování, která je nejdelší, je plná příhod a ponaučení, které si Kovy ze svých cest odvezl a chvilkami mi připomněla třeba cestopisy od Ladislava Zibury, kterým je kniha typograficky nejpodobnější. Koneckonců, oba autoři vychází pod stejným nakladatelstvím, BizBooks.

"Čím víc cestuji, tím víc chápu, že jsme v jádru všichni úplně stejní. S íránskou slečnou nebo japonským studentem toho můžu mít společného mnohem víc než třeba se svým sousedem. Všude se najdou lidé hodní i zlí, chytří i hloupí, šikovní i nešikovní. Všude. Všichni cítí lásku, nenávist, smutek nebo radost. Všichni."

Tahle část byla osobně má nejmilejší, zvlášť proto, že k cestování přistupuju podobně jako autor. Ráda navštěvuju i neturistická místa, i když na první pohled nemusí vypadat tak lákavě. Ale uvědomíte si díky nim, že vidět známá a atraktivní místa je velmi příjemná součást cestování, ale poznat místní v jejich přirozeném prostředí, jejich život takový, jaký dennodenně je, jejich zvyky, odlišnosti, to je to, čím vás vaše cesty mohou obohatit nejvíc.

Přesto musím uznat, že Kovyho čtenářskou základnu budou pravděpodobně tvořit především jeho fanoušci, kteří se o něm chtějí dozvědět něco víc. Čímž přecházím k dalšímu pozitivu, kterým u mě kniha zabodovala, a to je upřímnost, se kterou píše i o citlivých věcech. Všechno, co napsal, působí díky tomu, že se nesnaží na nic si hrát, autenticky a opravdově.

Já jsem měla zhruba dvousetstránkovou knihu přečtenou za pár hodin a sedla mi do knižního repertoáru jako ulitá. Možná i proto, že jsem chvilku před tím dočetla básně Rupi Kaur a potřebovala pro změnu něco optimistického. Chtěla jsem, aby mě něco rozesmálo. Taky jsem byla po trochu hektických měsících v zahraničí na dně s energií a potřebovala inspiraci a motivaci, protože té je kniha taky plná. Takže pokud vám třeba něco z toho v životě v tuhle chvíli schází, možná, ať už jste věrnými fanoušky nebo o Kovym teď čtete poprvé, nebude od věci do tohohle deníku jednoho youtubera nahlédnout.

17:56 2 komentářů

22:46 4 komentářů

Portimão

Benagil & Sagres

Lisabon

Sintra

Coimbra & Aveiro

Porto

A kam vyrážíte letos v létě vy?

AUTOR

Kontakt

ARCHIV ČLÁNKŮ

OBLÍBENÉ ČLÁNKY

ČTENÁŘI