čtvrtek 11. června 2015

Poetické setkání

             
             Dnes trochu netradičně přispěji básní. Svou básní. Je jen jedna - víc jsem jich za život totiž nenapsala. Neumím psát básně. Ani tuhle jsem vlastně tak úplně nenapsala, protože se mi o ní zdálo. Jakkoliv šíleně to může znít, opravdu jsem tuhle báseň složila ve snu. 
             Zdála se mi nějaká nesmyslnost, jejímž závěrem byla scéna, v níž mladý pár seděl pod stromem, ze kterého se snášelo podzimní listí, a chlapec dívce recitoval tuhle báseň. Já jsem se potom probudila, a s drobnými úpravami ji přenesla na papír. Doteď nechápu, jak je vůbec možné, že jsem si tu básničku pamatovala, ale tak či onak, mám za sebou svoji premiéru s poezií. Tady je:

Osamění

Zbyli jsme tu sami,
jen ty a já.
Nic neříkej, poslouchej.
Slyšíš to ticho?
To život se vzdal písní,
jež nám zpíval.
Kolem není nic,
Jenom tma a my,
jenž v jedné minutě osamění,
osamělí zůstaneme navždy.

              A aby tu té poezie bylo trochu víc, podělím se o své oblíbené básně z řad začínajících básníků a mých přátel, které mě naprosto okouzlily. Vsadím se, že totéž učiní i s vámi. :) 

 PŮLNOČNÍ MELODIE
Sára Voldánová 

Černá jako havran,
bílá jako sníh.
Každá klapka jiný tón,
krásnější jak smích.

Plamen svíčky plápolá,
do rytmu té libé písně.
Každý tón jak léků-lék,
zbavuje nás tísně.

Měsíční svit zvěstuje,
věčnou lásku, mír,
hraj mi aspoň do rána,
hraj mi na klavír.



KONEC
Sára Voldánová
                   
    Kolébáni...
     ve všem krásném co lidem život vzal
   Krmeni...
  v kopretinách zapomnění, co jim život listy otrhal
  Uspáváni...
           v peřinách šitých z oblaků
 Umýváni...
       v říčních vodách skrývajících plno zázraků
Líbáni...
           polibky něžnými zdajíce snem
   Stvořeni...
          pro radost dobrým lidem všem
      Milováni...
           vším krásným co kolem života letí
         My...
    Jsme boží děti


La Tour Eiffel - la dame de fer
Kateřina Lisková

Milovat můžeš cokoliv,
podoba lásky je různá,
najít ji můžeš kdekoliv,
ne každý ji hned pozná.

Zdá se ti tvůj idol podivný?
Nejsi sám, na to vem jed
ten můj je možná nehybný,
ale přejela bych za ním svět.

Říkali, že je pro mne trochu stará
- já vím, má pětadvacet a sto let.
Celou tu dobu jen vzpřímeně stála,
při západu slunce má barvu jak med.

Nevadí mi, že touha mých snů
vytvořená je z železa.
Na kalendáři odčítám dnů,
než budu zas tam, kde se nalézá.

Pak opřu se o její chladivé rámě
řeknu sbohem všem starostem,
zvednu tvář vzhůru k té obrovské dámě
a potichu zašeptám je t’aime.

Žádné komentáře:

Okomentovat