Ráda bych napsala jenom to, ať neváháte a knížku si jednoduše přečtete, protože ono by to i stačilo. Tenhle román mě pohltil, Jodi Picoult je úžasná, obdivuhodná spisovatelka, a já se do jejího příběhu bezmezně zamilovala, a právě proto ji nemohu odbýt jedním řádkem, i když bych chtěla, protože vím, že psát tuhle recenzi aspoň trošku objektivně bude těžké, stejně jako bylo těžké psát objektivní recenzi na Gejšu, Divočinu a všechna díla, která se nějak dotkla mojí duše. My Sister's Keeper jako by ji vtáhla mezi své řádky, zaklapla se a šmytec. Ano, tak skvělé to bylo.

Výtisk jsem si koupila na podzim v jednom krásném malém knihkupectví ve Falmouthu, ale protože se mi samozřejmě mezi tím pod ruku dostaly tucty dalších knih, četla jsem ji až teď. Musím se přiznat, že jsem ji odsouvala na čekacím listě taky proto, že jsem už nesčetněkrát viděla film, takže jsem příběh znala (nebo jsem si to aspoň myslela), a taky protože jsem si při zběžném prolistování všimla, že je tam dost lékařské a právnické terminologie, což mě trochu děsilo (nerada čtu se slovníkem v ruce). Ale ani jedno z toho nakonec nebyl problém. My Sister's Keeper je kniha, která se jako jedna z mála podobá filmové adaptaci řekla bych minimálně. Obzvlášť závěr mi vyrazil dech.

Ale to předbíhám. Abyste věděli, o co v románu vůbec jde. Anna Fitzgeraldová je třináctiletá holka, jejíž starší sestra Kate umírá na vzácnou formu leukémie (akutní promyelocytární leukémie). To vypadá jako klišé, které jsme tu měli už mockrát, že jo? Jenomže to by Anna nesměla být zkumavkové dítě, jehož geny byly speciálně upraveny, aby se shodovaly s Katinými - aby Anna mohla sloužit jako Katin dárce krve a kostní dřeně. Nikdo se neptal na Annin názor, nikdo se nesoustředil na ni jako na samostatnou bytost, všichni považovali za samozřejmé, že udělá vše, aby udržela svou sestru při životě.

Takže ani teď, když Kate potřebuje ledvinu, se Anny nikdo neptá, jaký má z toho pocit; prostě předpokládají, že bude znovu figurovat jako dárce. Všechno se ale mění ve chvíli, kdy šerif její matce doručí obálku, která jejich rodinu roztříští na kousky. Anna žaluje rodiče o právo na vlastní tělo.
Po napsání stručné anotace je to asi zbytečné říkat, ale od téhle knihy rozhodně nečekejte žádnou oddechovku. Je to silný, bohatě vrstvený příběh, který v některých pasážích víc než flirtuje s úvahovým slohovým postupem - ten občas i na celou kapitolu téměř vytěsní vyprávěcí. Tyhle úvahy jsou takové vedlejší dějové linky, umně umístěné a věkově i genderově oddělené, čímž se dostávám k tomu, že příběh je podáván nejen z pohledu Anny, ale i dalších pěti postav. Briana (otce), Jesseho (staršího bratra Anny), Campbella (Annin obhájce), Sary (matky) a Julie (guardian ad litem = zástupce hájící zájmy dětí, nenarozených a právně nezpůsobilých osob při soudních procesech). A ty se samozřejmě taky nesoustředí primárně jenom na Annu a její proces, ale prožívají vlastní soukromá dramata, časté jsou i retrospektivní vstupy, díky kterým se lépe vcítíme třeba do Sary, která je podle mého nejlépe napsanou, ale taky čtenářsky nejhůře přijímanou postavou.

Je to matka, která chce stůj co stůj zachránit dítě, i za cenu toho, že by to druhé měla vystavit ohrožení. Její jednání je místy paradoxní, neférovost vůči Anně je občas skoro hmatatelná, a přesto každá matka na světě musí pochopit, že navzdory tomuhle všemu chtěla jen udržet svou rodinu pohromadě, kompletní. Že obě dcery milovala stejnou měrou, ale občas neměla ve svých rozhodnutích na vybranou. Ačkoliv v tak složité otázce morálky a férovosti vůči jedinci je pravděpodobně velice těžké dát jednoznačnou černobílou odpověď; to je správné, to je špatné.

I proto podle mého autorka otevřela toto téma v myslích více charakterů, aby čtenář viděl za roh, aby mohl poodstoupit a udělat si na jednotlivé pohledy, které se ve faktech prolínaly, avšak emocionálně byly na míle vzdálené, vlastní názor.

Kromě nápaditého příběhu a faktografické stránky, kterou má autorka opravdu propracovanou do nejmenšího detailu - skloubit otázky medicíny a práva v románu tak, že to vypadá, jako by to psal odborník na obojí, je něco, co budu nadosmrti obdivovat -, knize kraluje právě psychologie postav a jejich emoce, které probouzí ve čtenáři tunu pocitů, o kterých ani nevěděl, že je v sobě někde má. Ne neprávem se o Jodi Picoult říká, že je mistryní současného psychologického románu.

Avšak i přes tohle tvrzení sama autorka přiznává, že ačkoliv stvořit mladého delikventa, který je naštvaný na celý svět, Jesseho, byla ta největší zábava, jakou při psaní zažila, vyprávět z pohledu mužské postavy, nehledě na to jaké, je tak trochu jako nosit kabát o několik velikostí větší. Hrajete si v něm na něco jiného, než ve skutečnosti jste, ale když si nedáte pozor, snadno vyklouzne to, co je pod ním; ženské já. Pokud měla tyhle pocity, dokázala je skvěle usměrnit, protože mužské postavy jsou v románu vykresleny obdivuhodně uvěřitelně.

Co může čtenáři připadat na první pohled zvláštní, je nezahrnutí pohledu Kate. Proč zrovna ona, ústřední postava, na které vedle Anny víceméně stojí celý příběh, nemá v knize aspoň pár kapitol? Chvíli mě to mrzelo, ale pak jsem se s tím smířila, a ke konci, kde Kate skutečně trochu prostoru dostane, jsem musela přiznat, že absencí pohledu Kate v průběhu děje nejenže se autorka vyhnula přehnanému sentimentu a klišé, ale "utvrdila tím muziku." Stejně jako závěrem, snad nejlepším, jaký jsem vůbec kdy četla (věřte mi, hrozně mě svrbí prsty, nejradši bych to sem všechno vyklopila, ale nechci vám zkazit případný zážitek z četby).
Kromě kapitol byla kniha rozčleněná ještě do částí, které byly nadepsané jako jednotlivé dny, všechno se tak odehrálo během necelých dvou týdnů, během kterých si postavy stihly v podstatě zrekapitulovat významné okamžiky svých životů - ale ani v nejmenším to nepůsobilo uspěchaně. Před každou část autorka umístila pečlivě vybraný citát od autorů jako je Milton, Shakespeare nebo D.H. Lawrence, většinou nějak asociovaný s ohněm, vesmírem (Brian je povoláním hasič, on i Anna se zajímají o astronomii), láskou, křehkostí života. Podobné ozvláštnění volila třeba i Cheryl Strayed u Divočiny a oslovilo mě to úplně stejně, v My Sister's Keeper možná o kapku víc. Tak nějak vás citát na začátku strhující pasáže ještě víc emocionálně rozerve, což je přesně to, co tahle kniha dělá, a ty citáty tomu napomáhají. A je to skvělé. Jen namátkou vyberu příklad.


Mohla bych tu o knize, jejíž český překlad nese název Je to i můj život, básnit ještě týden, ale tenhle článek už je tak dost dlouhý, takže to utnu s mým nejupřímnějším doporučením. Je to krásná, citlivá a důležitá kniha, která si zaslouží vaši pozornost jako žádná jiná. Nenechte se odradit žádnou negativní recenzí (ačkoliv pochybuji, že nějaká vůbec existuje) nebo možnou skutečností, že už jste třeba viděli film, My Sister's Keeper je geniálním dílem a navzdory tématu jediným svého druhu.

Po delší době mám pro vás zase malou změnu - dneska nebudu hodnotit žádné literární dílo, ale zahltím tyhle stránky fotodokumentací uplynulých dvou dnů. Vyrazily jsme s mou holčičí bandou do Bratislavy. Ještě nikdy předtím jsem tam nebyla, takže jsem se opravdu těšila, a díky skvělé společnosti, krásným místům, vydařenému počasí a výbornému jídlu jsem vůbec nebyla zklamaná!
Kolem Bratislavského hradu se zrovna leccos překopává, a tak jsme ho pár desítek minut obcházely, kroužily kolem a vracely se neustále zpátky, minimálně třikrát nakráčely do slepé uličky, a pak konečně našly cestu zpátky do města... ale nebyl k zahození!
Moje kamarádka Týnka to říká jasně!


I ze Slavína vypadá pěkně. A to i v mlze.

Když si dáte tu práci a vyjdete asi tak dvě biliardy schodů, jako jsme to udělaly my (hned dvakrát), nejenže budete mít celou Bratislavu jako na dlani (což je nádherné obzvlášť v noci), ale uvidíte i tenhle památník. Světla, která ho ozařují, jako by ukazovala cestu ke hvězdám...

Slovenské národní divadlo. ♥




Bratislava už je rozkvetlá.

A když tam zrovna nějaký strom není obsypaný květy, je ověšený žárovičkami. To je něco na mě! A aby toho nebylo málo, hned vedle jsme objevily skvělou restauraci Café Milénium, kde dělají úžasné těstoviny (pokud tam někdy půjdete, vsaďte na Pasta Benne!) a palačinky s horkými malinami.

Pasta Benne s kuřecím masem, sušenými rajčaty, rukolou a parmezánem.

I ohňostroj jsme stihly!

Tuhle koláž jsem se rozhodla umístit na závěr článku, protože si myslím, že dokonale shrnuje celý náš výlet. Je v ní spousta smíchu, nadšení, památek, skákání a krásných vzpomínek.

Byli jste někdy v Bratislavě? A pokud ano, jak se vám tam líbilo? Dejte mi vědět v komentářích!

Fotografie Anna Musilová & Jana Nováková

Taky jste na Instagramu, v knihkupectví nebo na knižních blozích narazili na krásnou knihu od Yoli s obrázkem večerní oblohy na obálce a s poetickým názvem Dopisy na konec světa? Moje sociální sítě a oblíbená knihkupectví jí byla doslova zahlcena, a tak jsem si jí jaksi nemohla nevšimnout. A protože pro tyhle už na první pohled romantické, dokonale graficky vyvedené romány z žánru Young Adult mám jednoduše slabost, nemohla jsem si ji nechat uniknout. A tým Martinusu byl tak hodný, že mi jeden recenzní výtisk poslal, a dokonce i s úžasným ručně psaným vzkazem.

Dopisy na konec světa (v originále Love Letters to the Dead) jsou románovým debutem mladé americké spisovatelky Avy Dellairy, a jak řekl její mentor a dobrý přítel Stephen Chbosky (autor knihy Ten, kdo stojí v koutě) "přináší nový výrazný autorský hlas".

Vypráví o patnáctileté Laurel, které nedávno nešťastnou náhodou zemřela starší sestra (a Laurel u toho byla), a ona se s její smrtí snaží vypořádat právě tím, že píše dopisy osobnostem, které obdivuje, ale které už mezi námi nejsou. Například Amelii Earhartové, Kurtu Cobainovi, Riveru Phoenixovi, Heathu Ledgerovi nebo třeba Amy Winehousové. Sděluje jim svoje emoce a události ze svého nového života na střední škole, říká jim o svých kamarádech, rodině, svěřuje se, jak se poprvé zamilovala a měla zlomené srdce, zároveň se ale pořád vrací k sestře May a k noci, kdy zemřela, postupně jim odhaluje všechna tajemství, která má strach říct nahlas, pocity, které se bojí cítit.

Musím říct, že postavu Laurel jsem si opravdu oblíbila, možná proto, že s tím, jak se cítila, jsem se dokázala stoprocentně identifikovat, protože vím, jaké to je přijít o sourozence, ke kterému vzhlížíte tak, jako ona vzhlížela k May. Zároveň bylo zajímavé sledovat, jak se v podstatě dítě, které je závislé na druhém člověku, nedokáže si bez něj představit svůj život a ještě tak docela neví, kdo je, během roku změní na osobnost mnohem silnější, než bylo kdy dřív, najde samo sebe. Jak i něco tak devastujícího, jako je smrt blízkého člověka, dokáže ve finále jedince zocelit, třebaže ta bolest ze ztráty nikdy docela neodezní.

Román je psaný jednoduchým stylem, žádná složitá souvětí ani umně skryté metafory nebudete muset louskat, ale zato je v něm spousta věcí, myšlenek, které vás donutí zastavit se a zamyslet se nad jejich významem pro vás a pro váš život, třebaže jsou na první pohled docela prosté.
Dopisy na konec světa ale nenabízí jen náhled do psychiky zraněného mladého člověka, řeší celé spektrum problémů, které jsou typické pro období střední školy, a které k dospívání prostě patří. Laurel totiž nepíše jen o sobě, ale i o životech lidí, co ji obklopují - svém příteli Skyovi, kamarádkách Hannah a Natahalii, milencích Tristanovi a Kristen, a referuje o jejich strastech a radostech, což je taková pozoruhodná vedlejší linka. Ostatně také jako informace ze životů lidí, kterým píše; polemizuje třeba o tom, že Amelie mohla žít jako trosečník na ostrově, kde po letech našli podpatek nebo lahvičku od krému, který jí mohl patřit. Píše často i o Kurtovi, o tom, jak dokázal všechno, co cítil, vykřičet do světa (a že nejlíp to zvládl na albu In Utero), jak v dopise na rozloučenou napsal, že jeho dcera bez něj bude šťastnější. Takže se čtenář dokonce i něco málo přiučí, a navíc jsou všechny tyhle řádky zasazeny přesně na místa, kde nějak korespondují se zbytkem samotného příběhu, není to žádné náhodné porcování biografií á la "šoupnu to tam, protože teď zrovna nevím, co jiného psát."

Koncept dopisů mi celkově přišel nevšední a neobyčejný, a je skvělé, že autorka knihu pojala takhle. Jsou to právě adresáti onoho příběhu na jejích stránkách, kteří dělají knihu ještě zajímavější, než by byla, kdyby Ava tenhle nápad a kompozici hodila za hlavu. Jsem ráda, že to neudělala.

Když jsem se pročítala diskuzemi na internetu, recenzemi a podobně, spoustě lidí připadalo, že Ava jenom zkopírovala Stephena Chboskyho a jeho román Ten, kdo stojí v koutě, dnes už takovou příkladnou žánrovku YA. Tady se sice nemůžu pouštět do boje v detailech, protože jsem příběh viděla pouze na stříbrném plátně, a i tak musím uznat, že jistá podobnost tam je, ale chtěla bych k tomu říct, že by bylo spíš zvláštní, kdyby nebyla. Chbosky byl Avin mentor a dobrý kamarád, té doby už dokonce známý umělec a uznávaný autor, kterého Ava obdivovala. Je normální, že se snažíme přiblížit svým ikonám a není na tom nic špatného. Každý začínající autor se musí něčeho chytit, získat zkušenosti, chytit směr, a než se tohle stane, tak se inspirujeme lidmi, kteří jsou v našich očích naší vlastní budoucností, což je přirozené. Lidské. A já si Avy cením za to, že i přesto, ať si říká kdo chce, co chce, dokázala vytvořit hodnotné, dojemné a originální dílo o síle člověka žít dál, když už se to zdá nemožné. Jak řekla Gayle Formanová: "Milá Avo, tvoje kniha mi zlomila srdce a jednotlivé kousky zase slepila dohromady."

"Řeka, kterou jsme zbožňovaly v každém ročním období, teď v létě tiše proudila. Urnu jsem podala mamce. Hrábla do ní a nabrala popel do dlaně. Jak ho pouštěla, oči se jí zalily slzami. Vzala mě za ruku a nádobu podala tátovi. Rozprášil jednu hrst a pronesl: "May, this land is your land." Pamatuješ? Tu písničku, kterou nám zpívával? From California to the New York Island, From the redwood forest, to the Gulf Stream waters... Měl pravdu. Celá ta země je tvoje. Jsi v ní všude. Jsi v celém tom velkém světě, o kterém jsme snily."

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.