Dvojnásobná vítězka Romantic Novel of The Year Award Jojo Moyes dokáže svými příběhy ve čtenářích vzbudit mnohé emoce. Radost i překvapení, smutek i výslovný žal. V žádné z výjimečných knih se jí to ale zatím nepovedlo tak bravurně, jako v téhle. Možná i proto se hollywoodští producenti rozhodli, že právě tenhle titul předělají ve velkolepé filmové dílo. Do českých kin dorazilo právě dnes. Jaký ale je příběh "pod pokličkou", se vším, co k němu patří?


"(...) S tátou si rychle našli společné téma, což byla moje celková neschopnost. Nevadilo mi to. Hlavně že byli oba spokojení.

"Představte si, jednou nacouvala do zahrazovacího sloupku a tvrdila, že za to může ten sloupek..."

"Měl byste vidět, jak spouští rampu. Někdy si připadám, že nevystupuju za auta, ale letím po sjezdovce..." (...)"
Zároveň, což asi nikoho nepřekvapí vzhledem k žánru, to byl román velice dojemný a plný zlomových momentů, při kterých jsem slzy zadržovala jen těžko. Nad tím vším ale zvláštně převažoval pocit, že celá ta kniha je ve své podstatě neuvěřitelně inspirující.

Vyvstává otázka, jestli Lou změnila život Willovi nebo Will jí, jestli se ona snažila zachránit jeho nebo to bylo právě naopak. Will byl ochrnutý od hrudníku dolů, nemohl vůbec nic, a přesto dokázal z Louisy udělat úplně nového člověka, donutil ji vnímat vlastní ambice a změnit je v činy. A ona ho naučila doopravdy milovat, být člověkem schopným čistého citu, kterým by se před nehodou možná nikdy nestal.

Román není jen o jedné velmi nepravděpodobné, zdrcující a kouzelné lásce, je i o poznání sebe sama, o překonávání hranic, o faktu, že lidé se můžou změnit, i když je to sebevíc nepravděpodobné, a o tom, že máme za všech okolností žít statečně. Prostě žít. S láskou, bolestí, s radostí i zklamáním a vším ostatním, co ono hořkosladké bytí obnáší. A je to všechno tak neuvěřitelně skvěle podané, že se z toho rozechvějete.

Je mi jedno, jak často to říkám, ale tuhle knížku si přečíst opravdu musíte. Protože jenom pak pochopíte, o čem tu mluvím, a vsadím se, že budete zrovna tak nadšení, jako já. Příběh jako je tenhle si totiž nelze nezamilovat.

Letošní rok je plný literárních poprvé. Dostávám se ke klasikům, které jsem předtím ještě nečetla, ale vždycky jsem chtěla. Některé si zamilovávám, některé zavrhuju, protože nejsou úplně mým šálkem čaje. Hemingwayova novela Stařec a moře rozhodně patří k té první skupině.

Ztracená generace v čele s Hemingwayem, Faulknerem, Steinbeckem a Fitzgeraldem psala ve znamení kvality. Z velké části to jistě bylo i tím, že byli poznamenáni válečnými konflikty, se kterými často přišli osobně do styku, i s tragédiemi vlastních ne vždy úplně šťastných životů. Ovšem neprodukovali jen autentická, dějově komplikovaná a strhující svědectví válečného běsnění nebo rasového útlaku, v jejich tvorbě se vyskytovala i díla krátká a nepříliš spletitá, avšak o nic méně hodnotná.

Naopak můžu říct, že Stařec a moře, ačkoliv na první pohled působí jako taková milá, možná trochu depresivní novela o rybaření, mi i přes svůj rozsah zlomil srdce na stokrát. Příběh, co během četby působí prostě, a ani na konci nijak výrazně negraduje, však po otočení poslední stránky zanechá ohromně hluboký dojem.

Všichni ho známe. Havanský rybář Santiago už dlouho neulovil žádnou rybu, proto od něj byl nucen odejít i jeho jediný pomocník, mladík Manolin, který má ale starce pořád rád, a i když s ním už na moře nejezdí, pořád mu ve volném čase dělá společníka a starostlivě o něj pečuje. A tak jednoho dne stařec opět vyráží na moře sám. Štěstí mu tentokrát přeje. Uloví velkou rybu a po neúprosném boji se mu podaří ji pokořit, ovšem na cestě do přístavu mu ji prakticky celou sežerou žraloci. Zbude jen páteř a hlava.
Možná se najde někdo, kdo (třebaže tuhle stručnou sumarizaci zná ze školních lavic moc dobře - nebo možná právě proto) si říká: "A co je na tom tak zajímavého, proč bych se tím vůbec měl/a zabývat?"

Tak prvně proto, že Hemingway ve starci vytvořil prototyp čistého člověka, co plně souzní s přírodou a respektuje ji, nechová se k ní ani k dalším tvorům povýšeně, považuje se prostě za pouhou součást světa, kterou ve skutečnosti je. Mluví o nebi, hvězdách, měsíci a oceánu jako o živých věcech, při zmínkách o moři dokonce čtenář nabývá dojmu, že se jedná o samostatně uvažující, silnou osobnost. I rybu považuje stařec za rovnocenného soupeře. A tak je to správně.

Ono neuškodí si tohle všechno občas připomenout v době, kdy člověk díky technice, vědě a já nevím čemu všemu nabývá dojmu, že je něco víc. Pořád jsme jen tvorové, nikoliv polobozi, nehledě na to, co známe nebo co umíme. V knize je naopak krásně vidět, jak je v některých situacích člověk bezmocný v boji proti přírodě a jak umí být příroda nemilosrdná k němu; ostatně tak jako ke všem ostatním tvorům bez rozdílu.

Avšak právě díky tomu, že moře nemělo se starcem slitování, vynikne jeho ryzí osobnost, nebojácná duše, která se nehodlala vzdát ani v předem prohraném boji. Projevilo se jeho nesmírné odhodlání, které bylo otázkou cti a důstojnosti, ale přesto bylo lidské, s čímž se u dobývání zmíněných atributů většinou setkáváme pramálo.

Další postava, Manolin, sice nedostává v díle moc prostoru, ale když je "na scéně", vynikne jeho dobrá a obětavá povaha stejně jako Santiagova. Jeho největší úloha byla na samotném konci příběhu, kdy jeho očima vidíme starcovu prohru, která ale ve skutečnosti znamenala ohromnou výhru nad sebou samotným. A je to právě ten závěr, který byl nejbrilantněji napsaný, závěr, jehož hloubka vám i přes svou zdánlivou jednoduchost podlomí kolena.

Leckdo si může říkat, proč tedy tak skvělý a hluboký námět Hemingway nerozpracoval do románu. Odpověď je jednoduchá. Pak už by to nemělo to kouzlo, jaké to má v této podobě. Mistr totiž pochopil a na své novele opět dokázal tu věčně omílanou pravdu: že věci neřečené někdy řeknou nejvíc.

Závěrem řeknu asi jen to, že je mi líto, kolik skrytých pravd jsem v knize při prvním čtení neobjevila, a že se těším, až ji budu číst znovu a znovu, a všechna ta Hemingwayova genialita na mě bude doléhat ve vlnách tak, jak to sám autor možná při psaní zamýšlel.

Volba od Nicholase Sparkse je na českém knižním trhu poměrně čerstvou novinkou, ve skutečnosti se jedná o jedno z autorových starších děl - v anglickém originále vyšlo poprvé v roce 2007 a okamžitě si získalo oblibu milionů čtenářů po celém světě. Jak obstálo u mě? Co se asi hodí říct nejdřív je, že je to typická "sparksovka" - milá, oddychová, přemýšlivá a samozřejmě romantická, proto si myslím, že fanoušky tohoto spisovatele (a že jich je opravdu hojný počet) zklamat nemůže. A protože mám sama Nicholase Sparkse moc ráda - s oblibou ho nazývám svou první literární láskou - nezklamala ani mě.

Příběh reflektuje osudy dvou mladých lidí, zdravotní asistentky Gabby a veterináře Travise, kteří jsou zprvu jen sousedy a dokonce si pěkně lezou na nervy. Postupně si ale začnou uvědomovat, že se štvou právě proto, že jeden k druhému cítí vzájemnou náklonnost, zamilují se, vezmou se, mají děti a žijí šťastně, dokud je nerozdělí vážná nehoda, po níž Gabby upadne do kómatu a před Travisem stojí zdrcující volba: má svou ženu nechat jít nebo ji nechat přežívat na přístrojích?

Sparks zasadil Volbu, tak jako většinu svých knih, do prostředí Severní Karolíny, které v průběhu díla krásně popisuje; mořský příboj, písečné duny, jasnou hvězdnou noc a pohodovou atmosféru léta u oceánu. Tohle osobně považuji za jeden z nejpoutavějších aspektů na Sparksově tvorbě - svými popisy přírody a nálady dokáže čtenáře magicky přenést na ono místo, až má člověk pocit, jako by s postavami románu seděl na verandě, pozoroval příliv zalitý barvami západu slunce a popíjel s nimi sklenku vína. I tohle je část té Sparksovy věhlasné romantiky. Nejde jen o sladká slova, polibky, velká gesta, ale jednoduché každodenní věci, které umí perfektně zachytit.

Když už jsem zmínila postavy, ve Volbě mi paradoxně ani tak neučarovala dvojice hlavních postav - Travis a Gabby - jako Travisova sestra Stephanie. Ta její upřímnost, sebedůvěra a drzost byly příjemným osvěžením snad i proto, že Sparksovy postavy většinou takové nejsou. A nesmím opomenout Mobyho a Molly - psí hrdiny, kteří v podstatě svedli ty lidské dohromady.

Nicholas Sparks se podle mého většinou drží hesla, že méně je více, a vybírá si ke zpracování jen několik motivů, které rozpracuje třeba do několika dějových linií, ale rozhodně nepracuje se složitou kompozicí, vrstvením příběhu atd. Avšak vždycky se mu podaří předat to podstatné; poselství jsou pro něj typická stejně jako krásné popisy, dojemné scény a schopnost dokonale zachytit kouzlo okamžiku.

U Volby tomu bylo přesně tak. Autor nepřichází s ničím novým, všechno, co píše jsem už četla, viděla, slyšela mockrát a mám pocit, že kdyby nebyl autorem tak známým a oblíbeným, s Volbou by díru do světa nejspíš neudělal, ale jeho vypravěčský styl je prostě jedinečný a jeho prostřednictvím kápne přesně na notu. A umí to tak, že mu odpustíte i poměrně častá klišé, která se v knize vyskytují.

Co ale musím vytknout je rozdělení knihy. První část, která popisuje vlastně jen setkání a čerstvou lásku hrdinů, je sice krásná a bez ní by to nebylo ono, ale tak nějak zbytečně dlouhá a přitom uspěchaná. Vše se odehraje během jednoho týdne, ale vydá to bezmála na dvě stě stran. A druhá část, která je značně pesimističtější, nás přenáší o jedenáct let kupředu do života plného strastí, který je poznamenán nadcházející volbou. Ta je ale o poznání kratší, podle mě se z toho dalo vykřesat o trochu víc. Přece jen, tahle krizová situace byla hlavním vyvrcholením díla, takže mě mrzí, že Nicholas odběhl od stroje dřív, než se do ní opravdu ponořil. Na druhou stranu, možná dobře, aspoň se tak vyhnul přemíře patosu.

Abych to shrnula, pokud jste od autora ještě nic nečetli a chtěli byste, doporučila bych začít se Zápisníkem jedné lásky, který mi i přes svou útlost připadal nejpropracovanější a taky nejlépe demonstruje styl autorova psaní. Potom prostě uvidíte, jak vám Sparks sedne. No a pokud už patříte mezi milovníky Sparksovy tvorby, pak pro vás Volba bude tou správnou volbou. P.S. Obálka je opět prostě nádherná. Tahle zlatá edice je jedna z nejvyvedenějších, co znám.

P.P.S. Za výtisk a krásný vzkaz děkuji knihkupectví Martinus.

Autobiografický román On the Road je kniha plná rozporů. Prvních pár kapitol vyvolává spoustu očekávání, chvění při pomyšlení na dobrodružství, které cesty protagonistů přinesou. Další části knihy ale tohle nadšení promění v něco, co by sám Jack Kerouac možná nazval smutným rájem...
Beatníci mě zaujali už v hodinách literatury. Jejich bohémský životní styl, nevšední názory a postoje mi přišly fascinující takovým pokřiveným způsobem. Líbila se mi představa, že ta banda umělců je vlastně jenom skupina obyčejných kluků ztracených v sobě samých, kteří se skrze psaní, drogy a nevázanost na jakékoliv společenské konvence snažili najít svůj hlas. Ať už v literatuře nebo v životě. Kerouac byl pasován na jejich neoficiálního "mluvčího" možná právě proto, že mu trvalo nejdéle najít to, co by chtěl svým psaním opravdu vyjádřit. 

Konečně zase online! Chybělo mi to, a i když to bylo jenom pár týdnů, nemohla jsem se dočkat, až se s vámi podělím o dojmy z knih, které jsem za uplynulý měsíc přečetla (třebaže beletrie bylo v porovnání s učebnicemi pramálo). Teď už jsem zase tady a nikam se nehnu aspoň příštích pár měsíců, takže čekejte spoustu recenzí, úvah, povídek, fotek a prostě všeho. :) Tak jdeme na to - SONETY. Shakespearovy Sonety patří k dílům, co jsem si chtěla hrozně dlouho přečíst, už jsem je mockrát držela v knihkupectví v ruce, ale nikdy jsem s nimi nedoklusala až k pokladně. K jejich četbě mě "donutila" zase škola (díky!). A musím říct, že jsem ze začátku čekala básně poznamenané staroangličtinou s přemírou lyrismu, kterým nebudu rozumět. Ale brilantní překlad Martina Hilského mě rychle ubezpečil, že se o nic takového jednat nebude.

Sonety jsou sice lyrické, oslavují abstrakta jako láska, nenávist, krása či pomíjivost života, ale nejsou nesrozumitelné. Naopak. Četla jsem dokonale epické básně, které se snadno chápaly, předaly děj, příběh, ale žádné poselství. Sonety jako by k vám promlouvaly mezi řádky. Říkají to, co není psané. Pomocí obratně užitých trop a figur popisují pravdu nepřímo, působí na nitro. A o to je jejich význam větší.

Nejsou však jen oslavou ryzího citu lásky, není to zamilovaná, růžová poezie, koneckonců nesmíme zapomínat, že Shakespeare nebyl jen tvůrce optimistický, že stejně tak jak dal vzniknout jednomu z největších milostných příběhů dějin, byl i vynikajícím tvůrcem tragédií, kde byla v hlavní roli Smrt. Proto se ani v Sonetech nebojí používat slova jako "hnít", "červi", "smrt" apod. Dokonce bych řekla, že ten temný protipól lásky a života v mnohých básních převažuje. A právě ty mám nejraději. Jsou víc reálné.

Sonety jsou si od začátku velmi podobné (a Shakespeare v několika básních na jejich vzájemnou podobnost sám poukazuje), ale přesto je každý napsaný trochu jinak a stokrát řečené vám vždy předá něco nového, nad čím se zamyslíte, položíte si útlou knížečku na několik (desítek) minut do klína a dumáte nad smyslem života, krásy, lásky, hněvu, pocitů obecně i sebe samých. Řekla bych, že i v tom mimo jiné spočívá Shakespearova genialita. Ono to totiž není jednoduché napsat x sonetů o tomtéž a pokaždé být originální. Ale to on je.

Tolik mě oslovily, že jsem odhodlaná si Sonety koupit, ne si je pouze půjčovat v knihovně. Tak se k nim budu moct kdykoliv vrátit. Jsou nevyčerpatelnou studnou inspirace a možná že mě někdy popostrčí, abych nějaký sonet taky napsala a navýšila svou sbírku autorských básní o další dílko (zatím existuje jediné).

Vám ze srdce doporučuji udělat to samé. Sonety jsou nutnost. Shakespeare není četba pro "literární nafoukance" a "pozéry", Shakespeare je četba pro ty, co rádi přemýšlí nad věcmi, nad kterými se dnes není čas pozastavit, pro lidi, co chtějí literaturu cítit a prožít. Musím psát víc? Tenhle se mi vryl do paměti nejvíc. Není divu. Je to slavný Sonet 66.